Jaký je rozdíl mezi Náhodou a internetovými seznamkami? My se profilujeme jako protiklad těchto seznamek, kde klienti někdy „visí“ i léta, a stala se z toho spíše jakási alternativa facebooku, kde s někým chatujete o vztazích, ale neseznamujete se. Vycházíme z toho, že pokud něco chcete skutečně udělat, tak je pro to potřeba udělat více než něco vyplnit na internetu. Takže se zaměřujeme na ty serióznější vztahy a ty vyžadují určitou motivaci. Zároveň u nás máte i větší možnost rozvoje osobnosti.
Klienti vás tedy osobně navštěvují? Chodí sem k nám. První věc je, že se s pomocí našich konzultantů dozvědí své možnosti. Když se chcete seznamovat, abyste zvýšil vaši šanci na úspěch, tak byste měl být aktivní, nebo rozvojově zaměřen ve třech oblastech: práce na osobnosti - proto tu máme kouče a psychology, kteří zjišťují, proč třeba lidé opakují stejné chyby ve vztazích. Nebo také si ženy myslí, že jsou atraktivní a muži po nich jdou, ale že nejsou sebevědomé. To jsou taková témata. Druhá věc je pak péče o sebe, to jak vypadám - na to tu máme dietologa, fitness a tak dále. A třetí věc je, že byste měl něco udělat se svým sociálním životem. Jelikož s tím už tady moc neuděláme, spíše probíráme, jaké jsou možnosti. Většina lidí totiž funguje v určitém režimu, který se neustále opakuje - z práce domů, pak mezi kamarády – stále ty samé věci, a možnost někoho potkat stále klesá.
Vaše práce je tedy zvyšovat klientům sebevědomí? Hrozně to zjednodušujete, ale máte pravdu. Poprvé stačí rady, ale když se lidé chtějí seznamovat dál, tak už se setkávají s námi s psychology. Děláme analýzy vztahů a analýzy očekávání. Naším úkolem mimo jiné je dát tomu člověku nějakou zpětnou vazbu. Například když doposud někomu vztahy vydržely nejvíce čtyři měsíce, tudíž za rok vystřídá tři, čtyři partnerky, tak co v tom asi může být?
Třeba mu to tak vyhovuje. Proto se ho ptáme, co přesně hledá. Pokud se nechce vázat a chce být lovcem, tak ať loví.
Potřebují vůbec tihle lovci seznamky? Oni to mají jako nový zdroj. Říkají: já budu balit v práci, mezi svými koníčky a seznamka mi dá jenom novou možnost. Ale v tom případě se nejde po vážnějším vztahu, a takových klientů máme méně. Nejvíce k nám chodí ti, co říkají: je mi pětatřicet a už mě nebaví být sám. Já se ho zeptám, jak dlouho byl sám a co by se v jeho životě mělo změnit, aby do něj toho partnera vůbec vpustil. Jestli je vůbec na partnerství připraven, to jsou ty psychologické práce. Když člověk žije třeba čtyři, pět let sám, tak si na to rychle zvyká.
Lze to, že se člověk dá na nějakou seznamku, brát jako zoufalství? Tak to někteří vnímají. U mužů je to projev neschopnosti sbalit ženu, tak jdou do seznamky. Stydí se. Ženy jdou do seznamky z obav, že už o ně v životě nikdo nezavadí. Část klientů to bere pragmaticky. Když se však podíváte na naše klienty, tak ti jsou přesným opakem. Žádný spolek zoufalců.
Kdo jsou vaši typičtí klienti? Jsou to většinou lidé z Prahy a okolí, s vyšším sociálně-ekonomickým statusem. Bohatší a starší lidé, kteří už mají něco za sebou. Pod třicet let u nás zřídka někoho najdete. Příkladem je žena, šestatřicet let, dělá kariéru v bankovnictví, vystřídala několik vztahů, ten poslední se jí po třech letech rozpadl. Teď vztahy střídá a říká si: jestlipak jsem v oblasti vztahů v pořádku? Pomáháme ji hledat nějaké seriózní vztahy, ne ty nahodilé.
Jsou to tedy více ženy než muži? Především ženy, protože mužům se sem nějak nechce. Těm to trvá déle. Mohl bych vyjmenovat pět mých kamarádů, kteří říkají: tak já už konečně přijdu. Ale mají pořád zábrany. To je to, o čem jsem mluvil - pokud se dají na seznamku, mají určitý pocit selhání.
Trendem je prý být single. Šedesát procent být single nechce. Čtyřicet procent se s tím spokojí, ale šedesát procent hledá. Často to může být tak, že si na tento životní stav rychle zvyknou. To, po čem sníme my ženatí s malými dětmi je, že večer budeme mít pro sebe A tak to mají singles každodenně. A když ještě dobře vydělávají, tak mají jak ten prostor vyplnit.
Setkáváte se s tím, že přijde klient – starší, který byl dlouho sám – a který hodně slevuje ze svých nároků, ač by nemusel? To velmi často. Přecenění a podcenění jsou dva rysy, se kterými se setkáváme.
Co bývá častější? Ženy se podceňují, muži trochu přeceňují. Muži si tady u nás objednávají jako z jídelního lístku: dejte mi nějakou hvězdu, kterou tu máte na skladě. Oni za to zaplatí - členství u nás je v řádu stokorun, konzultace pak v řádu tisíců. A my jim vyhledáváme na míru osm až deset kandidátek podle jejich představ.
Vyplatí se na seznamkách přikrašlovat se? Přikrašluje se většina lidí, zvlášť když jsou časem déle a déle sami. Nechci pomlouvat internetové seznamky, ale tam můžete narazit na člověka, který tam má třeba sedm let starou fotku a přidá si povolání manažer, což zní dobře.
A ve skutečnosti je to třeba obyčejný dělník... Ve skutečnosti to manažer není. On pak říká: jo, manažerem jsem byl dřív, teď dělám v trafice, ale zapomněl jsem si to tam změnit. Čímž nechci pomlouvat trafikanty, ale manažer to není. My jsme proto přišli s tím, že si klienty chceme prověřovat.
Jakou máte úspěšnost s párováním a dáváte také nějakou „garanci“? Jako že bychom dávali nějakou dvouletou záruční dobu?
No, spíš ve smyslu, že vaši klienti tu najdou své ideální typy. O to se ani nesnažíme, protože ideální typy neexistují. Ovšem ti, kteří to dají dohromady a vydrží spolu přes tři měsíce, sestěhují se k sobě, tam by něco mohlo být. My ale máme trošku problém, protože oni pak s námi přestávají spolupracovat.
Takže jejich další osudy už nesledujete? Chceme je sledovat, ale zároveň chceme být ohleduplní. Měli jsme třeba nápad, že ti, kdo nám to budou sdělovat, můžou něco vyhrát. To abychom my měli nad tím procesem kontrolu. Jenomže u nich je to tak, že je jim nepříjemné přijít do seznamky. A když už se seznámí, tak tvrdí, že je pro ně velikou úlevou se ze svého profilu odhlásit. Seznámili se, a tím je ten jejich problém vyřešen. Projev zoufalství je tedy dát se na seznamku a ten nejslastnější pocit je odhlásit se. Že přijdou třeba za rok znovu, to už je jiná věc. Ale jak jste se ptal, tak odhadovaná zkušenost je dobrá, i když určitě není stoprocentní. Přestože klienti do seznámení dají poměrně hodně času i peněz, mohou mít také nejasné představy nebo nadměrná očekávání. Pro příklad: byl tu podnikatel, kterému jsme nabídli už 25 žen. On se s každou sešel a říká, že žádná není dost dobrá. Takže problém nebude ani tak v našich službách, nebo v těch nabízených dámách, problém bude někde u něj. A pokud to chce řešit, my mu s tím pomůžeme.
Ve věkové skupině 30 až 40 let je spousta nezadaných žen i s dítětem. Jakou ony mají šanci na „trhu“? Je to hrozné, viďte, říct na „trhu“? Je to ale tak. Já je uklidňuji, že určitě nemají nálepku „nechtěné“. O tom jsou psychologické konzultace - můžeme si říct, jak se dítě bude promítat do procesu seznamování. Hodně si kladou otázku, kdy to dítě mají představit partnerovi. My jim říkáme: už se neseznamujete sama, ale tak trochu ve dvou. A asi znáte ty příběhy, když se lidé seznamují a vše jde dobře až do okamžiku, kdy ona přivede toho svého „tříleťáčka“. Vztah, který by jinak běžel mezi nimi velmi dobře, se rozpadá. Dítě je ale třeba brát jako fakt. Říkáme klientkám: Mluvte o společných představách. Ne třeba na první schůzce, ale zjistěte, jaká je představa toho partnera. Jestli by chtěl mít druhé dítě a jaké má vůbec představy o rodině. S dítětem je seznamování určitě těžší. Organizačně, někdy i mentálně se koncentrovat. Když vezmu modelový příklad - muž 35 let, nemá ženu a dítě, ten se na tu schůzku soustředí celkem v pohodě. Žena v pětatřiceti s tím „tříleťáčkem“ pozoruje více telefon. Jsou třeba spolu na večeři a jí volá dvakrát chůva, že dítě blinkalo. A na to ten chlap už kouká trochu jinak. Důležité je ale vzít to úplně normálně, nebýt z toho vystresovaný. A pozor. Ještě máme skupinu lidí – mužů, kterým to naopak vyhovuje. Když má žena dítě, pro muže je to známka, že je zkušená, už někam vykročila, a oni to vítají. Jestli spolu budou mít další dítě, to už je otázka dalšího vztahu.
Jak mohou lidé – a to nejen na seznamkách - zvýšit své šance na seznámení? Viděl bych to na změny ve třech oblastech: začněte pracovat na sobě – to neznamená jít hned za psychologem, ale udělat si pořádek ve svých vztazích. Podívat se na svou historii, kolik opravdu vážných vztahů jsem měl, co vlastně chci, co očekávám od partnerky. Potom je třeba udělat nějakou „cenzuru“ vzhledu. Ne že by každý vypadal špatně, ale aby se sám lépe cítil. A pak změnit sociální návyky: nechodit na ta samá místa. I když se mi tam nechce, půjdu na narozeniny kamaráda své kamarádky. Nebo i když na to úplně nejsem, založím si facebook. Nebo se budu se svým kamarádem věnovat smysluplným volnočasovým aktivitám.
Řekněte, je normální, že v jednatřiceti stále nemám jasno v tom, zda chci dlouhodobý vztah, nebo zda to chci ještě "šmrdlat"? Podívejte, "šmrdlání" nevadí. Když si to vezmete, tak pak už tolik času na to "šmrdlání" mít v životě nebudete. Na druhou stranu "šmrdlání" s sebou nese riziko, že si na to rychle zvyknete a že se vám pak nebude do vztahu chtít. Ale v jednatřiceti je to něco jiného než v pětatřiceti nebo v sedmatřiceti. Můžeme ale říct, že každým rokem, kdy bude člověk sám – navíc, když má vlastní bydlení a je finančně zajištěný – bude pro něj těžší se s partnerstvím sžívat. A je také otázka, zda to takhle klást. Tedy jestli dlouhodobý vztah nebo ne. Spíš bych to viděl tak, že možnosti jsou otevřené a ta ideální pozice - můžu vstoupit do vztahu, ale nezblázním se, když se vztah za půl roku rozpadne - je velmi příjemná.
Ženy prý přitahují "zlí kluci". Na druhou stranu si zase stěžují na nedostatek gentlemanství u mužů. Jak to tedy je? Můžeme být úplně klidní, protože každé zboží má své kupce a tady to funguje stoprocentně. Nezapomínejme také, že volba partnera je do jisté míry nevědomá. Že tam jsou nějaké nitky, hodnoty, které ženy přitahují. Z psychologického hlediska je hrozně zajímavé, proč si ženy ty gaunery vybírají. Dokonce máme klientky, které to o sobě vědí. S tím gaunerem mají i dítě, jenže on je oba odkopl. A říkají, že se bojí, že když jim ukážeme deset mužů, tak ony si vyberou zrovna toho největšího gaunera.
Je to tam v nich... Je Jw tam cosi, co je na nich přitahuje. Gauneři bývají v něčem přitažliví. Vyzařují sílu, postarají se. Zpočátku je gauner také galantní, je to ten rytíř. Když ale ženy nezískají náhled, tak ti další partneři budou také takoví. A žena ve čtyřiceti bude říkat: já mám na chlapy smůlu, vybrala jsem si alkoholika, který mě bil, pak jsem měla veksláka, který mi udělal dítě a odjel a teď chlapíka, který utekl s jinou a ještě mě okradl.
Proč si muži i ženy vybírají mnohdy i o spousty let mladší partnery? U mužů je to poměrně jednoznačné. Muži, řekl bych, mají takový lovecký styl. Takže ulovit a s tou trofejí se pochlubit. Když ulovím mladší, tak jsem více sociálně oceňovaný.
Bývají tyto vztahy trvanlivé? Mnohdy to jsou velmi stabilní svazky, protože starší muži už mají peníze, rozhled, osobnostní stabilitu. Ženy zase někdy říkají, že takový muž je pro ně vlastně takový polootec. Konečně je v jejím životě chlap, který ví co chce, má pořádné zaměstnání, vezme ji na pořádnou dovolenou a žena se vedle něj cítí bezpečně. To jim jejich vrstevník v pětadvaceti nenabídne. A že je o patnáct let starší - navíc když sportuje – tak co to je? Nic. Muži to také berou tak, že s mladšími ženami pomaleji stárnou a mohou se s partnerkami pochlubit.
A starší ženy se „zajíčky“ to také berou jako prestižní záležitost? Také. Říkají: Podívejte se, kdo o mě stojí. Tam je to ale trochu složitější, u toho mladšího partnera míváme otazníky. Všimněte si, že málokterý kamarád by se vám pochlubil, že chodí s o deset let starší ženskou. Co by od těch chlapů sklidil, proč chodí s důchodkyní? Ono ji přitom může být osmatřicet, jemu o deset méně a stejně tam ty otazníky budou. Oni se s tím tedy nechlubí, ale pro ženy to prestižní záležitost je.
Jak moc velký důraz ženy, hledající známost kladou na to, aby muž byl finančně zaopatřen? Pro ženy to není na prvním místě, ale očekávají, že se o ně muž postará. Očekávají, že muž bude ekonomicky soběstačný a říkají: víte, já nejsem zlatokopka, ale když bude vydělávat víc, budu ráda. To není nic ve zlém. Evoluční psychologové říkají, že ženy vyhledávají muže, kteří mají přístup ke zdrojům a ochotu se o ně podělit. Přístup ke zdrojům znamená postavení, moc a peníze. Nám z toho vychází, že u těchto mužů jsou ženy ochotny více odpustit. Zjednodušeně řečeno, muž o sebe nemusí tolik pečovat, stačí, když bude mít hodně peněz.
A jak moc zaopatřené partnerky hledají muži? Teď jste kápl na věc, která je u nás strašně těžká. To je sama o sobě složitost. Skoro bych řekl, že je-li žena pěkná a bohatá zároveň, má problém se seznámit.
Trochu paradox... Když jsme byli na gymplu, tak jsem říkali, že si chceme vzít nějakou bohatou, abychom pak nemuseli dělat. Jenomže muž srovnává, kolik bere ona a kolik bere on, chce vítězit a nedělá to dlouhodobě dobrotu. Dám vám příklad. Přijde k nám dívčina, je jí 31 let, dělá produkční s příjmem nad 100 tisíc měsíčně. Je fajn, pohledná, veselá - ne ale právě z toho, že zrovna přišla o dlouhodobý vztah. Nemůže nikoho najít a tak jde do seznamky. My tady nemáme ošklivé ženy a hlavně nemáme ženy, které mají problém se seznamováním. V běžném životě je o ně zájem, jen ty dlouhodobé vztahy moc neumějí. A teď si představte, že tady v Praze je docela velká pravděpodobnost, že narazí na někoho s platem třicet tisíc čistého. Ona ale bere třikrát tolik, což by sám o sobě nebyl problém. Problém je ten, kam on ji vezme na dovolenou. Je třeba zvyklá odletět na víkend s kamarádkou do Říma nebo do Paříže. A tam on ji jen tak nevezme. To by ho stálo moc, hlavně když platí hypotéku. Ona by s ním třeba jela na Slapy pod stan, ale přece jen je tam ta nevyváženost v okruhu zájmů a trávení volného času. Proto to má ten praktický dopad.
