Herečka Michaela Maurerová, kterou si diváci pamatují například ze seriálu Ulice, se po mateřské dovolené vrací na divadelní jeviště. Již ve čtvrtek bude mít na Vyšehradě v rámci METROpolitního léta hereckých osobností premiéru komedie britského dramatika Davida Tristrama Opačné pohlaví. V bláznivé komedii o milostném čtyřúhelníku, v níž mají dva manželské páry víc společného, než by kdo čekal, hraje Michaela Maurerová jednu z nespokojených manželek.
Pamatujete si, kdy jste naposledy hrála pod širým nebem?
Já mám dokonce pocit, že pod širým nebem jsem nehrála nikdy. Pokud tedy nebudu počítat představení pro kamarády u ohně a podobně. Nicméně na Vyšehradě zkoušíme již delší dobu a musím říct, že je to báječné, nemůžu si to vynachválit. Vyšehrad je prostě magické místo, což se všeobecně ví, a já to mohu jen potvrdit. A komu se poštěstí mít tak krásný výhled z práce na Hradčany, Vltavu a podobně…
Takže projíždějící vlaky, houkající ptáci vám nevadí?
Kdepak, já je občas vezmu do hry.
Jak byste popsala charakter své postavy?
Charakter současné ženy v divadelních hrách se poměrně těžce popisuje. Většinou je to žena, která je s něčím nespokojená, jelikož se tvrdí, že nespokojenost je hlavním povahovým rysem současné ženy. Takže i má postava je nespokojená v tom, v čem žije, přestože chce navenek vypadat velmi spokojeně. Je to v podstatě taková zelená vdova.
Ze hry Opačné pohlaví
Před mateřskou dovolenou jste byla výraznou postavou například v seriálu Ulice, plánujete některé návraty?
Já tvrdím, že každá hezká věc, ať už vztah, okamžik či cokoliv jiného, má svůj začátek a konec. Sice slýchávám, že lidem má postava chybí, a nebudu zastírat, že je mi to příjemné, ale domnívám se, že i čas mého působení v těchto seriálech se již naplnil. Tím nechci vylučovat, že bych se nemohla vrátit, zřejmě by to však bylo v jiné roli. V současné době zkrátka zkouším na Vyšehradě, chystám se na hostování ve Vinohradském divadle, od konce srpna budu účinkovat v retro seriálu První republika a budu také moderovat pořad pro děti na novém kanále České televize.
První film, ve kterém jste účinkovala, byl Kachyňův Poslední motýl?
Ano, je to tak, to mi bylo 10 let. Nevím, jestli to byl v jistém slova smyslu osudový film, ale řadu lidí z těch dětských rolí znám dodnes a ve svých profesí jsou velmi úspěšní. Hlavní protagonistka Linda Jablonská je nyní úspěšnou dokumentaristkou (například Vítejte v KLDR), Dan Margolius je herec, Veronika Pavlasová je dnes také úspěšná herečka, Petr Prokop je úspěšný produkční. Buď měl pan režisér šťastnou ruku, nebo jsme byli silný ročník.
Před třemi lety s vámi ČT natočila 13. komnatu, v níž řešíte poměrně osobní téma týkající se vašeho těhotenství. Jak dlouho jste váhala, než jste na natáčení kývla?
Režisérka 13. komnaty je člověk, který se podílel na pořadu Tykadlo, který jsem čtvrtým rokem točila. A jelikož máme k sobě blízko nejen pracovně, ale i lidsky, bavili jsme se o tom, že mám spoustu třináctých komnat. Otázka je, kterou chce člověk odhalit, ukázat, má potřebu se s ní veřejně vyrovnat. Mě vnitřně štvalo, že je na umělé oplodnění pohlíženo jako na něco, za co by se člověk měl stydět. Ženy občas podléhají chiméře jedinečnosti, že jsou v tom samy. Proto jsem se naštvala a rozhodla se, že toto tabu zbořím a popíšu své pocity tak, aby si ostatní ženy uvědomily, že se to stává i ostatním. Když máte chřipku, také si zajdete k doktorovi a nestydíte se za to, takže nevím, proč by se žena měla stydět za to, že má děti z umělého oplodnění. Mé děti jsou krásné, chytré, zdravé a nejlepší na světě. (smích)
