Před popularitou se ukryl na ostrov
|
Jaká je vaše nejoblíbenější písnička?
Living Next Door To Alice. Je to určitě nejznámější hit Smokie a je taky asi i můj nejoblíbenější.
Které období vaší hudební kariéry považujete za nejlepší?
Myslím, že éra Smokie byla ta nejúspěšnější. V sedmdesátých letech jsme vydávali spoustu desek, prodávali jsme milióny a milióny nahrávek. Krásný byl ale i začátek mé sólové dráhy, když jsem v roce 1986 trhal rekordy s Midnight Lady. Mám to rád i teď, kdy jezdím po světě, kde mě všude dobře přijímají a to mi dává ten báječný pocit smysluplně naplněného života.
Co považujete za životní zážitek své hudební éry?
Myslím, že pocitově nejsilnější byl začátek naší kariéry. První velký úspěch v roce 1975. Hodně jsme cestovali. Byli jsme všude. V Americe, v Austrálii, procestovali jsme celou Evropu. Hráli jsme po obrovských stadionech. Všechno tenkrát bylo poprvé. A tak je to se vším. Když jste mladí a něco je poprvé, vtiskne se Vám to paměti už navždycky. Během mé sólové dráhy byla pak třeba velkým zážitkem návštěva Ruska. Tam jsem byl taky poprvé. I to, co dělám teď je pro mě úžasné. Jsem šťastný, protože dělám to, co mám rád.
Nahrávky Smokie i vaše sólové čeští fanoušci znají dobře. Ale máte nějaké zvukové záznamy z vašich úplných začátků?
Ne, to ne. To jsme ještě nenahrávali desky. The Yen, Long Side Down - to jsme byli ještě školní děti, bylo nám patnáct. Nahrávat jsme začali až jako Kidness. Máme sice nějaké demosnímky, ale ty nejsou moc dobré, byli jsme teprve žáčci.
Jaký byl nejhorší moment vaší kariéry?
Asi to byl začátek devadesátých let, kdy jsem neměl moc práce. Udělal jsem jedno bluesové album, ale to se vydavatelům nelíbilo, protože takhle to ode mne nikdo nečekal. Ale peníze jsem měl, neměl jsem nutnost pracovat. Tak jsem toho nechal a nebylo o mně slyšet. Až do roku 1998.
Máte ještě nějaká nesplněná hudební přání?
Myslím… nikdy se mi nepodařilo mít takový úspěch v Americe, jak bych si přál. Přestože jsem nahrál se Suzi Quatro písničku Stumblin´ In, která měla obrovský úspěch a provázela ji druhá největší americká billboardová kampaň. Smokie měli obrovské hity, ale nikdy jsme nebyli v Americe tak populární jako v Evropě, v Austrálii nebo v severní Africe. Měli jsme obrovský trh, ale Ameriku se nám nepodařilo nikdy dobýt tak, jak by to bylo mohlo jít. Teď jsem vydal album a chystám k němu turné, tak bych to chtěl zkusit teď a byl bycch rád, kdyby se mi to podařilo.
Kde bere tantiemy z Československa
|
Spolupracujete rád s různými muzikanty?
Přemýšlím o tom, že bych ke spolupráci na svém dalším albu přizval nějaké muzikanty jako hosty. Ještě to není jisté, zatím je to jen nápad. Točit budu se svojí skupinou, se kterou hraji pořád, ale v jednotlivých písničkách by si zahráli světově proslulí sólisté, lidi, které znám. Například nějaký skvělý kytarista, basista. Pak by se to třeba mohlo jmenovat Chris Norman a přátelé nebo tak nějak. Myslím, že by to mohlo být zajímavé.
Naši fanoušci vzpomínají na společné turné Smokie a české skupiny F. R. Čecha se zpěvákem Jiřím Schelingerem v Polsku v roce 1977. Vybavujete si to?
Nijak zřetelně, ale že jsem v roce 1977 hrál v Polsku, to vím. Pamatuji si, že jsme tenkrát hráli několik týdnů v Los Angeles a odtamtud jsme letěli rovnou do Varšavy. A to bylo úplně poprvé, co jsme byli na východě. Během toho polského turné jsem měl problémy s hlasem, snad jsem byl úplně bez něj, proto si na nic jiného už nevzpomínám.
A vzpomenete si na své vystoupení v Československu v roce 1983?
Ano, už si ale nevybavím všechna místa, kde jsme hráli. Bylo to v Praze, v Ostravě, taky na Slovensku v Bratislavě, prostě po celé republice. Byl to pro nás zvláštní zážitek, protože někdy v roce 1979 nebo 1980 jsme úplně ukončili naše koncertování a pro tohle turné po východní Evropě jsme se dali zase dohromady. Hráli jsme nejen v Československu, ale taky v Maďarsku a Bulharsku. Bylo to poprvé, co jsme byli v těchto zemích a vzpomínám si na to velmi dobře.
Víte o tom, že jste v Praze natáčel svůj klip Break the Ice jen pár hodin před naší sametovou revolucí, která u nás odstartovala pád komunismu? Ano, vím. Byl jsem v Praze asi dva nebo tři dny a ta atmosféra byla znát. V hotelu, všude. Lidé mluvili o tom, co by se mělo stát a co se stane, byli zjitření. Úplně to bylo cítit ve vzduchu a byl to velmi intenzívní pocit, že se něco změní.
A když se řekne Česká republika teď, co se vám vybaví?
Tehdy ještě před pádem komunismu to pro nás na západě bylo takové mystérium. Nevěděli jsme, co tady můžeme očekávat. Teď už nějakou představu mám, několikrát jsem tady byl. Vím, že Praha je nejkrásnější město v Evropě. Je úžasná. Moc se mi líbí. Architektura, Karlův most, Národní divadlo. Mám to tady rád.
Dokázal byste žít někde jinde, než na ostrově Man?
Mohl bych žít kdekoli v Británii. Mám to tam rád, mám rád ty lidi, znám jazyk, mám pohodlné bydlení. Rád bych se podíval kamkoli po světě, rád poznávám nová místa, ale žít bych chtěl jen v Anglii.
V loňském roce jste vydal album převzatých skladeb Time Travleler, chystáte opět nové CD s vlastními skladbami?
Ano, ano, chystám. Teď nedávno v pondělí jsem mluvil s Petem a dáme to zase dohromady. Od návratu z tohoto turné do konce roku na tom budeme pracovat, začátkem příštího roku by se mělo točit a v polovině roku 2013 by to mělo vyjít. Měly by to být takové rytmické písničky.
Jaký je váš vztah k internetu a stahování muziky?
Dnes má internet každý, lidé ho používají na všechno možné, aby si hledali práci, aby posílali e-maily. Já na to sice moc nejsem, ani nejsem na Facebooku, moc mě to nebaví, ale internet používám. Muziku ovšem nestahuji, já si radši cédéčka kupuji. Rád poslouchám hudbu přes bedny, rád je držím fyzicky v ruce. Přečtu si booklet, prohlídnu fotky, podívám se, kdo na těch písničkách dělal. Lidi ale muziku běžně stahují a to velmi ovlivňuje hudební business. Nahrávací společnosti jsou mnohem opatrnější. Nechce se jim vydávat, protože na tom nemohou vydělat. Je mi to líto, ale je to fakt, takhle to funguje. Pořád to jde dál. Cédéčka vytlačily vinyly, teď internet vytlačuje cédéčka.
Vaše popularita je stále obrovská. Nechcete nás překvapit nějakým brzkým koncem kariéry?
Ne, odchod do důchodu nechystám. Pokud bude všechno fungovat, bude mě to bavit a budu zdravý, tak budu pokračovat.
Na jaký repertoár se můžeme těšit v Praze?
Nevím přesně, čeho bude víc, ale bude to od každého něco. Určitě tam budou písničky Smokie, ty, které si lidé nejvíc pamatují. Living Next Door To Alice, Play Rock n´ Roll To Me, Mexican Girl, Oh Carol. Bude to hodně písniček Smokie. Pak tam bude asi pět šest písniček z nového alba Time Traveller, písničky z mého sólového působení, Midnight Lady, rockové písničky... Prostě bude to mix všeho. Někde v polovině koncertu bude akustická část. Ale jinak by lidé, kteří mě znají z dřívějška neměli očekávat celkově nějaký jemný zvuk a samé akustické kytary jako u Smokie. Bude to hlasitá show, moje kapela je skutečně rocková. Tak aby nebyli zaskočeni.
Máte ve svém repertoáru hity, které zkrátka musíte na koncertech zahrát jen proto, že si je lidé přejí, ale už jste na ně alergický?
Nemůžu říct, že bych byl na nějaké písničky alergický. Ale po tak dlouhé době, kdy hraju, chci někdy nějaké písničky vynechat a zařadit ty nové, které jsem právě nahrál. Jako právě teď z alba Time Traveller. Jsou některé skupiny a zpěváci, kteří hrají pořád své staré písničky, ale to bych toho pak nechal. To by pro mě byla nuda.
Když se ohlédnete, napadlo vás jako tehdejšího teenagera zakládajícího kapelu, že to bude hudební kariéra v podstatě na celý život?
Ne, to ne. Ale byl to můj sen, když mi bylo patnáct. Být muzikant, slavný rockový zpěvák nebo tak něco.
Má některé z vašich dětí muzikantské geny?
Ano, Michael, Steven, Suzan, ti mí tři nejmladší. Tak ti spolu mají skupinu, která se jmenuje Suzan Norman band. Pomáhal jsem jim ve studiu a pomáhal jsem jim psát písničky, ze kterých vzniklo album. Teď přemýšlím o tom, že je vyšlu na cesty, protože jim to opravdu jde.
Procestoval jste celý svět. Kde vám nejvíc chutnalo?
Nemám žádnou jednu kuchyni, kterou bych preferoval. Mám rád indická a čínská jídla. Ale moje nejoblíbenější je pořád britská kuchyně, protože není nadto sednout si k pořádnému roastbeefu. A pak mám taky rád yorskhirský puding.
Denně jste obklopen hudbou. Co si pouštíte v klidu domova?
Poslouchám všechny žánry. V poslední době, čím jsem starší, tím častěji je to klasika. Mám rád i některé moderní věci, poslouchám Dala, Snow Patrol, zkrátka různě. Taky se pořád vracím k Beatles.
Máte nějaký vzkaz pro své fanoušky v České republice?
Přijďte se na mě podívat, protože jsem přesvědčen o tom, že to bude skvělé. Vždycky je to báječné. Jsem obklopen fantastickou kapelou, děláme spolu z lásky úžasné písničky a publikum vždycky odchází s nádhernými pocity. Tak vzkazuji: Přijďte se na mě podívat, těším se na vás.
