Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vyjdete a najednou kolem vás nikdo není, říká muž z dětského domova

  19:15aktualizováno  19:15
Osmadvacetiletý Michal Ďorď by jinde než v Praze asi nemohl žít. Ne proto, že je z dětského domova, ale pro svůj zápal pro veřejný život. Právě tady totiž může nejlépe pomáhat dětem, jako byl on. „Chybí zde sociální bydlení a následná podpora dětí, které ústav opustily,“ říká Ďorď v rozhovoru pro MF DNES.

Michal Ďorď bojuje proti systému, který odebírá děti z rodin z důvodů, které se dají řešit. Sám se dostal do ústavní výchovy přibližně v osmi měsících života. „Přišla si pro mě sociálka s policií. Údajně jsme doma neměli dost pokrývek a jídla v lednici.“ | foto: Yan Renelt, MAFRA

Kdo v dětském domově nežil, nepochopí, co to obnáší. To říká člen vládního výboru pro práva dětí Michal Ďorď, když vysvětluje, proč svůj profesní život věnuje právě snaze změnit systém ústavní péče v Česku. Pracuje nejen ve výboru, ale s jinými dětmi z domovů založil organizaci Vteřina poté, která pomáhá těm, kdo z ústavů odcházejí.

Sám prožil nejprve v kojeneckém ústavu a pak v dětském domově dvacet let. Dodnes je přesvědčený, že by tolik dětí nemuselo putovat do domovů jen proto, že jejich rodiče jsou chudí nebo žijí v sociálně vyloučených lokalitách. Města a stát jim mají v nouzi především pomáhat, a proto vyzdvihuje třeba Prahu 7, která nedávno vytvořila krizové bydlení pro rodiny.

Je stigma být z dětského domova?
Pro většinu dětí to stigma je.

Pro vás?
Pro mě ne. Ale když jsem byl v domově, tak jsem to jako stigma vnímal. Myslel jsem si, že jsem něco míň jen proto, že jsem z děcáku. Třeba mi vadilo, když jsem musel chodit s kartičkou s razítkem domova bruslit. Ukazoval jsem ji u vchodu tak, aby to nikdo neviděl.

Minority: Jak se jim žije v Praze?

V páteční pražské příloze MF DNES se mohou čtenáři dočíst, jak se v metropoli žije menšinám. Redaktoři zpovídají zástupce jednotlivých skupin a zjišťují, jaké výhody a nevýhody pro ně život v hlavním městě přináší.

Již vyšel rozhovor s bývalou bezdomovkyní a blogerem a autorem Pražské buzny.

Jak to vnímá okolí?
Naprostá většina lidí vůbec netuší, co to dětský domov je. Naprostá. A i kdyby tušila, tak tomu nikdy nebude rozumět z pohledu dítěte, které v domově vyrostlo. Já jsem tam žil dvacet let. Lidé mají často zkreslené představy a myslí si, že jde o děti bez rodičů, anebo s rodiči, ale takovými, kteří se o své děti nedokážou postarat. Obraz je to nepravdivý a paušalizující. Děti z výchovných ústavů jsou okolím zase vnímány jako mladí kriminálníci. Realita je přitom daleko od pravdy. Kdybychom se hypoteticky rozhodli nechat ve výchovných ústavech pouze děti, které byly odsouzené za trestnou činnost, tak nám přeruší provoz odhadem devadesát osm procent výchovných ústavů.

Je v Praze jednodušší se začlenit?
Ano, v porovnání s menšími městy samozřejmě je, ale chybí zde sociální bydlení a následná podpora dětí, které ústav opustily. Většina jich opouští ústav už 18 letech a často se nemá o koho opřít, takže čelí zvýšenému riziku chudoby a bezdomovectví v porovnání se svými vrstevníky z rodin.

Vy v systému stále cítíte diskriminaci kvůli chudobě?
Organizace Lumos asi před rokem sbírala data o tom, proč byly děti posílané do ústavů, a zjistila, že podle statistik polovina dětí končí v těchto zařízeních ze sociálních důvodů. Ale to se přece dá řešit jinak.

Kdy jste se dostal do ústavu?
V osmi nebo devíti měsících. Přišla si pro mě sociálka s policií. Údajně jsme doma neměli dost pokrývek a jídla v lednici, máma neměla zaměstnání a nebyla schopná se o nás údajně dostatečně postarat.

S mámou se vídáte?
Seznámil jsem se s ní před pár lety. Neměl jsem dost informací o tom, proč za mnou přijela na návštěvu do dětského domova pouze párkrát, takže jsem předpokládal, že o mě neměla zájem. Nechtěl jsem ji vidět. Později jsem se ale dozvěděl, že se ve skutečnosti roky snažila, abych se vrátil domů. Soud a sociálka jí ale opakovaně tvrdily, že by se o mě nezvládla postarat. Ústav zase lživě tvrdil, že o mě neprojevuje zájem. Poprvé to máma slyšela, když jí vrátili mého bratra. Znovu potom, co se jí narodila moje sestra. Ironické je, že máma nakonec vychovala tři děti. Obě moje sestry vystudovaly střední školy s maturitou.

Děti z domova často končí na učebních oborech?
Odborné odhady a dostupné statistiky uvádějí, že 70 procent a více dětí v ústavech studuje na učebních oborech. Děti a mladí z výchovných ústavů jiné zpravidla ani nestudují, protože součástí výchovňáků jsou i školy, kde se nabízí pouze učební obory. Situace se pomalu mění, více dětí navštěvuje střední a vysoké školy, změna je to ale velmi pozvolná.

To jste byl asi jediný vysokoškolák u vás v domově?
Byl jsem první po dvaceti až třiceti letech, kdo v našem dětském domově vystudoval vysokou školu. Těsně po mně se na vysokou školu dostala ještě jedna dívka. U nás v domově tehdy působil velmi osvícený ředitel, který nás podporoval.

Jaká jsou rizika spojená s odchodem z dětského domova?
Jsou spojená s absencí lidí, na které se děti mohou obrátit. Najednou tu není nikdo. Také jsou vzhledem k nízkému věku často nepřipravené na samostatný život a zmatené ze světa mimo zdi ústavu. Často nevědí, jaké povinnosti mají – musí platit popelnice, městskou dopravu, změnit si trvalé bydliště a podobně. Dnes některé dětské domovy své děti na samostatný život připravují v rámci přípravných programů zaměřených na finanční gramotnost, hledání práce a bydlení. S mojí organizací Vteřina poté jsme před měsícem začali připravovat projekt zaměřený na trochu jinou věc, a to schopnost řešit krizové situace.

Například?
Když dítěti hrozí, že ho vyhodí z bytu. Chceme dětem pomoci, aby se dokázaly postavit jakékoliv těžké situaci a řešit ji. Chceme to probírat s dětmi a hlavně s vychovateli, kteří pak předají informace dětem.

Říkal jste, že se hodně dětí nemá na koho obrátit, chápu to dobře, že pro děti odcházející z domovů je téma osamělosti mnohem závažnější než pro většinovou populaci?
Určitě. Myslím, že dostatečně nezaznívá, jak často se cítí osaměle. Je to jeden z důvodů, proč by se měl stát více zaměřit na pomoc biologickým rodinám, kterým byly děti odebrané z důvodů, které jsou napravitelné – třeba chudoba. V Česku je stále řada lokalit, kde jsou sociální, psychologické, psychiatrické a terapeutické služby zcela nedostupné. A krizové a sociální bydlení? Jen v pár obcích, jako je Brno nebo Praha 7, vytvořili krizové či sociální bydlení pro rodiny.

Michal Ďorď

  • Je mu 28 let. V ústavech pobýval dvacet let. Žil v dětském domově Frýdlant v Čechách.
  • Vystudoval mezinárodní vztahy a koreanistiku, je jedním z mála dětí z domovů, které se dostaly na vysokou školu.
  • Je členem skupiny Vteřina poté, kterou založili lidé, kteří prošli ústavní péčí a nyní se snaží dětem z domovů pomáhat. Především přesvědčují státní instituce, že děti by měly vyrůstat prioritně ve vlastní rodině, případně v rodině náhradní.
  • Angažuje se ve veřejném životě více, než je u jeho vrstevníků obvyklé. Pracuje v Otevřené společnosti a je členem vládního Výboru pro práva dítěte.

Je osamělost v Praze horší než jinde? Jak se v Praze hledají přátelé?
Jako pro studenta pro mě nebyl problém najít si kamarády. Děti, které opouštějí ústavy, nemají problém najít si kamarády. Jejich pocit osamění spíš plyne z opuštění místa, kde byly obklopeny desítkami dětí a dospělých.

Odchod z ústavu mi připadá extrémní. Z domova, kde má dítě problém mít soukromí, vyjde ven a žije samo...
Je to jedna z věcí, která by se měla změnit. Nejen z důvodu osamělosti, ale i s odkazem na práva dětí na život v rodinném prostředí. Ústavy by se měly využívat skutečně jen ve výjimečných případech a na přechodnou dobu. Měly by se také zmenšovat, aby co nejvíce připomínaly rodinné prostředí namísto institucí. V takových zařízeních komunitního typu by děti vyrůstaly v malých bytech ve městech ve skupinách maximálně čtyř dětí s dvěma vychovateli. Do toho se vládě ale nechce. Přitom by to nebylo drahé, ministerstvo práce a sociálních věcí vypočítalo, že sjednocení systému a následná transformace by v prvních letech stály kolem 300 milionů korun. Tolik například stojí dva pandury.

Proč se novela, která to měla zajistit, zbrzdila?
Tato reforma, která měla být předložena už v roce 2014, narazila na neochotu ministerstva školství jakoukoliv změnu uskutečnit. Zaměstnanci ústavů se bojí o svá pracovní místa, ředitelé snížení výše prostředků na provoz a ministerstvo o majetek, tedy o budovy. Nyní žijí děti v domovech ve skupinách po šesti až osmi. Přitom kdyby se skupiny postupně zmenšovaly, tak by pravděpodobně vychovatelé o svou práci přijít nemuseli.

Kde se ve vás bere taková angažovanost a zápal pro veřejný život?
Protože mě ty věci štvou.

Co vás aktuálně štve?
Momentálně pozměňovací návrh poslankyně Válkové k novele občanského zákoníku, ve kterém navrhuje, aby diagnostické ústavy znovu rozhodovaly, do jakého zařízení pošlou děti, kterým je soudem nařízená ústavní péče. Tato kompetence jim byla odebrána v roce 2013, protože se jedná o důležité rozhodnutí, o kterém by měl rozhodovat soud. Protože ale soudy mají problémy s množstvím rozhodnutí, které musí vydat, chtějí se části své práce zbavit. Rodičům momentálně reálně hrozí, že se nebudou moci odvolat vůči rozhodnutí diagnostického ústavu, který není ani správním orgánem. Přitom diagnostického ústavu se všechny děti z mnoha důvodů hrozně obávají. Když kompetenci dostaly soudy, mohl být strach menší.

Co se vám kupříkladu s organizací Vteřina poté podařilo?
Vteřina vloni pořádala kulatý stůl na téma systém péče o ohrožené děti. Byli tam odborníci i z České školní inspekce. Padla tam informace, že inspekce byla průměrně na kontrole ústavů naposledy před deseti až třinácti lety a že pětinu zařízení dokonce nikdy nenavštívila. Byli z toho nesví. Po dvou týdnech zástupci inspekce uvedli, že chtějí věci měnit. V tomto školním roce díky našemu podnětu prošla téměř všemi dětskými domovy a výchovnými ústavy. Je hustý, že aktivismus dosáhl něčeho takového. Se závěry některých kontrol nejsme sice zcela spokojeni, ale zlepšování prostředí ústavů a jeho kontrola je běh na dlouhou trať.

Vy byste asi nemohl žít v jiném městě než v Praze s tímto přístupem k veřejným věcem...
To ne. Možná v Brně.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.