Jak vás to napadlo?
Byl to okamžitý nápad, samotnou mě to překvapilo. Uvědomila jsem si, že taková kniha, která by laikům přibližovala život v klášterech tu není. Je to tajemné prostředí, o kterém se skoro nic neví.
Vyrazila jste jako spisovatelka nebo jako turistka?
Nejdřív jako turistka a pak čím dál tím víc jako spisovatelka. Pak jsem oslovila přítele, amatérského fotografa Jiřího Chalupu, protože jsem tušila, že žádný profesionál tohle se mnou objíždět nebude a stejně jako já objíždění klášterů postupně propadl.
A pak jste začala psát?
Nejdříve jsem studovat, protože jsem zjistila, že spoustě věcí nerozumím... klášterům, dějinám, křesťanství ani jazyku. Takže jsem začala absolutně od nuly a pak jsem teprve začala kláštery objíždět.
Byla to dlouhá cesta?
Začala jsem poznávat jednotlivé řádové komunity a začala hledat, jak o klášterech a lidech v nich psát. Nakonec jsem nechala mluvit lidi tak jak chtějí a je to to nejlepší co lze o klášterech říct. Ale občas bylo náročné klášter i najít, podle mapy jsme věděli, kde klášter je, ale mnohdy jsme ho museli složitě hledat, protože cesty ke klášterům moc dobře značené nejsou.
Jací lidé žijí v klášterech?
Lidé se do klášterů uchylují jako k něčemu duchovnímu. Oproti nám, ateistům z velkoměsta jsou méně nervózní, skromnější, koncentrovanější. V klášteře panuje úplně jiný čas než venku. Je to duchovní komunita, která žije spolu a tráví spolu mnohem víc času.
Jak vás přijali?
Křesťanství dává základní hodnoty, kterými se řídí. Nezažila jsem srdečnější přijetí než v klášteře, nezažila jsem nezištnější pomoc než z klášterů. Z počátku jsem k tomu přistupovala s velkými obavami a měla jsem strach, že budu jako nevěřící člověk odmítána, nakonec jsem byla okouzlena a jak mizely moje předsudky, vůbec jsem nechápala, jak jsem mohla takové předsudky mít.
Nemáte strach, že život v klášterech změní restituce?
Nevím. Občas jsem se zeptala, občas tuhle otázku položila. Kláštery byly od středověku fungujícími ekonomickými jednotkami. V době komunismu byly na památkových objektech napáchány obrovské škody a tohle je asi jediný způsob jak je napravit.
Který příběh vás nejvíc zaujal?
Příběhy lidí, pamětníků, kterým je dneska kolem 90 let, kteří zažili, jak říká Nohavice, celé "divné 20. století". Vzpomínali na 50. léta a tehdejší monstrprocesy. Něco jiného je o nich číst a něco jiného je, když naproti vám sedí a vypráví někdo, kdo je zažil, tak to člověka úplně mrazí. Na to se nesmí nikdy zapomínat.
Kde berete náměty pro vaše knížky? Vaše poslední knížka Dračí polévka byla o vietnamském chlapci.
Na besedách jsem potkávala vietnamské děti a s úžasem jsem zjišťovala, že oni nemají žádnou knížku. O soužití, multikulturnosti, všichni řeší rasismus, ale nikdo prevenci. Knížka vyšla před dvěma lety, ale teď se o ní začalo víc mluvit.
Co chystáte dál?
Do knížky Tichá srdce se určitě nevešlo všechno, ráda bych vydala její druhý díl.
Kdo je Alena JežkováPracovala jako novinářka v různých titulech, nyní působí v PR a píše knížky.
|
