Romana Kolářová má invalidní vozík upravený na míru.

Romana Kolářová má invalidní vozík upravený na míru. | foto: Yan Renelt, MAFRA

Vozíčkářka: Parkování pro invalidy by se mohlo projektovat smysluplněji

  • 22
Jednačtyřicetiletá Romana Kolářová je na invalidním vozíku už více než dvacet let. přes prvotní beznaděj se s handicapem dokázala vyrovnat. Praha je podle ní pro vozíčkáře stále přívětivější. „Za ty roky se život vozíčkářů v Praze určitě zlepšil,“ říká žena. Na bariéry ale naráží pořád.

Romana Kolářová teď žije s manželem a dvěma dcerami v Modřanech, vedle svého zaměstnání se snaží pomáhat i dalším handicapovaným a přes své postižení slaví i sportovní úspěchy. V plavání reprezentovala Českou republiku na mistrovství světa.

Co způsobilo váš handicap?
Na vozíku jsem od roku 1992, tedy od svých sedmnácti let. Tehdy jsme z nějaké mladické hlouposti něco přelézali a já jsem spadla asi ze sedmi metrů na zem. Tři roky mi pak trvalo, než jsem se s tím nějak smířila a dala se dohromady. Ale třeba školu jsem kvůli tomu ani nezvládla dokončit.

Co vám pomohlo vyrovnat se s úrazem?
Byla to rodina a hlavně moje sestra. Důležité pro mě bylo také to, nějak si v hlavě srovnat, že přece musím žít dál a jde jen o to jak. Po těch třech letech jsem si pak postupně zařídila řidičák, auto, odstěhovala jsem se od rodičů, a tím jsem se odrazila ode dna.

Život v Praze asi vnímáte jinak něž běžný Pražan. S jakými překážkami se nejčastěji setkáváte?
Teď, když mám děti, tak už tolik nejezdím do centra, kde mi dělají velké problémy třeba kočičí hlavy. Cesty do školy nebo obchodu už mám vytipované, takže tam žádné problémy nevnímám. Horší je to ale v případě, kdy musím něco zařizovat na úřadech nebo jít s dětmi na polikliniku. To jsou často staré budovy se spoustou schodů, toalety jsou tak malé, že když už se s vozíkem dostanu dovnitř, nemohu si zavřít dveře a podobně.

Když jste zmínila děti, jak se dá z invalidního vozíku zvládnout výchova?
Mám dvě dcery ve věku sedm a devět let, takže už jsou starší a dokážou se o sebe postarat i samy. Ale náročný byl třeba výběr školky a školy. Buď byly příliš daleko, nebo nebyly bezbariérové. Takže jsme to řešili kompromisem. První a druhá třída byla v přízemí, třetí a čtvrtá v patře s tím, že děti už to zvládnou. Díky mně se vlastně naučily být trochu samostatnější, protože já se s nimi všude nedostanu. Podobné je to i s kroužky. Ty nemůžu vybírat podle toho, jestli se tam dostanu s vozíkem, ale podle zájmu dcer.

Vnímáte nějaký vývoj v tom, kolik bariér po městě potkáváte?
Určitě se to postupně hodně zlepšuje. V devadesátých letech mi přišlo, že bariéry jsou snad úplně všude. Teď je těch přístupných budov o mnoho více. Navíc jsem se svůj handicap postupně naučila více zvládat. Takže dokážu na vozíku zdolat i různé obrubníky. Co ale nemůžu posoudit, je hromadná doprava. Z té jsem, jak se říká, vyléčená.

Jak to?
Těsně po úrazu jsem totiž měla velkou hrůzu z jízdy metrem. Ta mezera mezi nástupištěm a vozem pro mě byla utrpením. A problém mi dělaly i různé ostrůvky, podchody a tak dále. Od té doby raději používám auto.

Co by se z vašeho pohledu mohlo pro život vozíčkářů v Praze ještě zlepšit?
V poslední době mě trápí jedna věc, a tou je zdravotnictví. Narážím totiž na to, že je tady strašně málo doktorů, kteří jsou specialisty na léčení lidí na vozíku. Když jdu k lékaři s nějakým problémem, tak mě léčí jako zdravého člověka, ale ta léčba většinou příliš nefunguje.

V čem dalším ještě vidíte problém?
Třeba parkovací místa pro invalidy by se mohla projektovat smysluplněji. Někdy jsou totiž vedle příliš vysokých obrubníků nebo na místech, kde není prostor pro vozík.

Minority: Jak se jim žije v Praze?

Snažíte se nějak k těm změnám přispět i osobně?
Spolupracuji s Pražskou organizací vozíčkářů, což je neziskovka, která se takovými věcmi zabývá. Pracovali jsme třeba na mapování budov pro pražskou mapu bezbariérovosti. Ta je podle mě pro vozíčkáře přínosná, protože i když máte bezbariérovou budovu, vede k ní často cesta plná překážek.

Bydlíte v Modřanech. Jak je na tom tato část Prahy z pohledu vozíčkáře?
Nějak objektivně to asi říct nedokážu. Já to vnímám jinak, protože už prostě vím, kam se dostanu a kam ne. Samozřejmě i tady jsou starší budovy, kde mám problém. Třeba staré kino. Jelikož tam ale s dětmi chodíme rádi, tak mi těch několik schodů nevadí.

Jak vás vnímají ostatní? Setkáváte se s nepřátelským chováním?
Sama pro sebe si lidi rozděluji do dvou kategorií. Jedni nemají problém se mnou normálně komunikovat i přesto, že jsem na vozíku. Druhá skupina lidí má možná nějaký blok nebo nevědí, jak se mnou jednat. Ale já to tak trochu chápu. Ani můj tatínek nejdřív nedokázal překonat to, že nechodím a sedím na vozíku. Spíš mám někdy strach, aby kvůli tomu neměly problémy mé dcery. Třeba se spolužáky. Ale obecně si myslím, že se přístup lidí k handicapovaným také zlepšuje.

Potřebujete někdy pomoc cizích lidí? Jsou Pražané ochotní pomáhat?
Mám pocit, že když je člověk na vozíku, zasáhne ho nějaký příval osobní hrdosti a má pocit, že požádáním o pomoc by tu hrdost nějak zradil. Když jsem v počátcích třeba nakupovala a nedosáhla z vozíku na nějaké zboží, raději jsem koupila něco jiného. Teď už to ale vnímám jinak, a když potřebuji pomoc, tak o ni požádám. A lidé většinou pomohou.

V jednom z předchozích rozhovorů jsme se na život v Praze ptali nevidomého. Ten si posteskl, že lidé někdy pomáhají až moc horlivě. Setkáváte se i vy s něčím podobným?
Párkrát se mi stalo, že mě někdo chytil za vozík a chtěl mě někam tlačit. I když to je asi v dobré víře, tak v takových případech jsem opravdu ostrá. Je to totiž docela nebezpečné. Chápu, že někdo může mít takové nutkání automaticky pomáhat, ale je lepší se zeptat.

Reprezentovala jste Českou republiku v plavání na mistrovství světa. Jak jste se k tomu dostala?
Plavání je pro vozíčkáře ideální sport. Nehrozí při něm zranění a navíc slouží i jako rehabilitace. Po úrazu jsem se díky skvělému trenérovi naučila plavat, a to mi nakonec také dost pomohlo se s handicapem vyrovnat. Když člověk dosáhne nějakého sportovního úspěchu, tak ho to nakopne.

Díky sportu jste i hodně cestovala. Jaký je přístup k vozíčkářům jinde ve světě?
Je to asi všude podobné. Například Holandsko je příjemné tím, že je to v podstatě placka. Ale zase je tam problém s ubytováním. Všechno ženou do patra. Výbornou zkušenost mám třeba z Jihoafrické republiky. Snad všude tam byly bezbariérové toalety.

Jak je vlastně složité naučit se na vozíku pohybovat?
Nějaké pády byly, ale zas tak náročné to není. Jen je potřeba trochu té zdatnosti. Navíc teď už mám speciální vozík na míru, což je opravdu velká pomoc. V začátcích jsem měla těžké a široké vozíky a s tím jsem se nikam nedostala. Dnes už znám své limity a vím, který obrubník zvládnu vyjet, a který ne. Ale jeden můj kamarád dokáže na vozíku dokonce vyskákat i dlouhé schodiště. Jednou rukou se drží zábradlí a postupně se přitahuje. Tak daleko ještě nejsem. Horší je to s cenou vozíků. Pořád jsou poměrně drahé a navíc vydrží maximálně pět let.