Jen pár dní před koncem druhé světové války zastavil v Roztokách v Praze-západ vlak se sedmasedmdesáti vagony přeplněnými zbídačenými lidmi. Patřil k posledním ze stovek transportů smrti. Tísnilo se v něm čtyři a půl tisíce mužů a žen, převážně z koncentračního tábora v Litoměřicích.
Roztočtí se podvyživeným, dehydrovaným a nemocným vězňům rozhodli pomoci. Nosili jim jídlo, vodu a nabízeli ošetření. To vše i přesto, že to bylo za protektorátu přísně zakázáno a nacistickými vojáky trestáno i zastřelením. Historici považují počínání místních za unikátní čin.
„Například na území Německa o podobném hrdinském činu nevíme. Můžeme se jen domnívat, proč tomu tak je. Možná jsme jen špatně hledali v archivech nebo se to tehdy lidé báli fotografovat či k něčemu takovému u nás prostě nedošlo,“ zamýšlí se Jörg Skriebeleit, ředitel německého památníku koncentračního tábora Flossenbürg, pod nějž spadal litoměřický koncentrační tábor.
Význam této události nyní připomíná Středočeské muzeum v Roztokách, které k ní ve čtvrtek zahájilo výstavu. Spolupracovalo na ní s Vojenským historickým ústavem Praha a Památníkem Flossenbürg. Výstava skončí 30. dubna, v den výročí odjezdu vlaku smrti z Roztok. Vernisáže výstavy se zúčastnili i čtyři přímí účastníci pomoci transportovaným vězňům, mezi nimi i tehdy patnáctiletá Václava Stárková.
„Byla jsem s kamarádkou venku a od nádraží jsme slyšely výstřely, tak jsme se šly podívat, co se tam děje. Když jsem přišla, přímo přede mnou německý voják zastřelil jednoho z vězňů, byl to otřesný zážitek,“ vzpomíná Stárková.
Byť byla ještě dítě, zapojila se do ošetřování vězňů, kteří se díky vyjednávání přednosty stanice Jana Najdra a roztockých sokolů s velitelem transportu směli přesunout do budovy místního chudobince, kde vznikl provizorní lazaret.
„Přestože bylo za protektorátu zakázáno se shlukovat, chodila jsem načerno na kurzy první pomoci,“ vysvětluje Stárková, jak se k ošetřování v lazaretu dostala.
Cesta, která měla být poslední
Transport smrti se vydal na cestu z koncentračního tábora v Litoměřicích 20. dubna 1945. Už při pochodu na nádraží zůstávali ležet první mrtví. Přeživší byli namačkáni do otevřených vagonů hlídaných příslušníky německé armády i SS.
První zastávku udělal transport v Lovosicích, kde zůstal až do 28. dubna. Vězni nedostávali téměř žádné jídlo ani pití. Neměli místo pro vykonání osobní potřeby či hygieny. Mrtví zůstávali ve vagonech spolu se živými.
Až na zákrok ředitele místního cukrovaru jim byla poskytnuta trocha vody. Nic víc. První jídlo vězni dostali až v Kralupech nad Vltavou, kde vlak na několik hodin zastavil.
„Vlak na nádraží očekávala asi stovka místních obyvatel. Po dohodě železničářů s velitelem transportu směl z každého vagonu vystoupit jeden vězeň a donést jídlo ostatním. Několik se jich pokusilo prchnout, minimálně třináct z nich bylo zastřeleno,“ uvádí historička Pavla Plachá, autorka výstavy.
Do Roztok transport dorazil 29. dubna v půl deváté večer. Zpráva o jeho příjezdu se rychle rozšířila. Díky vyjednávání přednosty stanice Jana Najdra, kterému se podařilo vlak zdržet téměř na celý den, a místních odbojářů mohli vězni dostat jídlo, pití a ošetření.
To vše poskytli obyvatelé, kteří zorganizovali masovou pomoc. Více než 300 vězňů z vlaku za pomoci místních uteklo. „Odehrálo se to ještě před Pražským povstáním za okupačního režimu, v tom je síla jednání místních lidí. Pomoc vězňům byla oficiálně zakázána,“ upozorňuje Plachá.
Krátce po odjezdu vlaku dorazilo do Roztok gestapo, aby vyšetřilo události spojené s transportem. Vzhledem k blížícímu se konci války už nestihlo obyvatele potrestat a uprchlé vězně pochytat.
Praha–Olbramovice–Velešín
Pomoci se vězňům dostalo i na nádraží v Holešovicích-Bubnech, kde vlak udělal další zastávku. Situace se tam doslova zvrhla.
Lidé házeli jídlo do vagonu a uteklo minimálně tisíc vězňů. Po třech hodinách dorazili příslušníci Sicherheitsdienstu (Bezpečnostní služba, pozn. red.) a zjednali pořádek. Hodinu nato vlak odjel.
Udělal ještě týdenní zastávku v Olbramovicích na Benešovsku a pak pokračoval směrem dál na jih. Spojenci ho osvobodili až 8. května v jihočeském Velešíně. Kam až měl namířeno, není z dochovaných dokumentů známo.
Jedno známé je, dle přístupu nejvyšších nacistických pohlavárů bylo vítáno, když vězni transport nepřežijí.
