Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Lidé nás vnímají jako levné taxi, říká šéf středočeských záchranářů

  18:54aktualizováno  18:54
Přesně osm let je Martin Houdek šéfem Zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje, který je největším a nejlidnatějším krajem v Česku. „Považuji se za úředníka,“ říká o sobě. Středočeská záchranka je jediným znaleckým ústavem v oboru urgentní medicíny u nás.

Šéf středočeských záchranářů Martin Houdek | foto: ZZS Středočeského kraje

Pro Houdka je místo šéfa záchranářů splněným snem. Ve zdravotnictví se však pohybuje už třicet osm let, na první brigády totiž začal chodit do krčské nemocnice ještě na gymnáziu, v sanitce začal jezdit při studiích na lékařské fakultě.

„Jezdil jsem u pražské záchranky nejdřív jako saniťák, potom jako zdravotní sestra a strašně mě to bavilo. Vlastně se dá říct, že jsem šel studovat ARO, abych mohl jezdit sanitkou,“ říká Houdek.

Ve zdravotnictví prošel mnoha funkcemi, byl řadovým lékařem i nemocničním náměstkem, v kladenské nemocnici pod něj záchranka kdysi i přímo spadala.

„Šel jsem i na Bulovku a potom mi ale někdo řekl, že se koná výběrové řízení na šéfa středočeské záchranky. Přihlásil jsem se a vyhrál,“ popisuje svůj kariérní postup. Jen pro zajímavost, dojezdový čas je necelých devět minut.

Jak jste dokázal přežít dvě, respektive tři volební období? Politika jistě zasahuje i do záchranky, jste přece jen příspěvkovou organizací kraje.
Nevím ještě, jestli jsem je přežil (smích), ale je to správná otázka. Vždycky jsem se snažil politikům vysvětlit, že pacienta ani naše zaměstnance nezajímá, jestli vládne pravice nebo levice. Jsem apolitický, nikdy jsem v žádné straně nebyl, považuju se za úředníka. Musím ale říct, že ve středních Čechách měla záchranka obrovskou kliku, protože ať za Bendla, Ratha, Petery, nebo teď, vždycky se vlády chovaly k záchrance velice dobře.

A co se vám tedy za těch osm let ve funkci povedlo?
Určitě je to sloučení v jedno operační středisko, protože když jsem nastoupil, bylo jich šest a to bylo neúnosné. Pamatuji, jaký to byl strašlivý nervák, když se to přepínalo. Najednou v osm ráno jedno pondělí skončilo operační středisko v Mladé Boleslavi a bylo přepojené k nám do Kladna. A my trnuli, jestli 155 bude padat tam, kam má.

Na tomto čísle vyřídíte ročně asi tři sta tisíc hovorů. Kolik vám jich skutečně patří?
Z toho je to asi sto tisíc výjezdů. Holky a kluci na operačním středisku, což je hlava záchranky, to odfiltrují. Jejich práce je velmi náročná, musí rozhodnout, když už třeba nemají další posádku, jaký je to případ. Někdy to nejde, tak raději někoho pošleme, protože když se spleteme, může to mít fatální důsledky. Ať se lidé nebojí zavolat, ale také co nejlépe popíšou stav pacienta.

Další statistika praví, že ze všech výjezdů jen dvacet procent je těch, které vám ze zákona přísluší. To vypadá jako zneužívání...
Naše statistiky říkají, že maximálně dva výjezdy z deseti jsou indikovány pro záchranku. U počtu závažných diagnóz, těch „pro nás“, jako je akutní infarkt myokardu, cévní mozková příhoda nebo závažné úrazy, jsou výkyvy minimální. Ale počet těch neindikovaných, které si může pacient zařídit sám autem nebo s rodinným příslušníkem, stoupá. Třeba vyvrtnutý kotník na fotbale, všichni jsou tam autem, ale zavolají si záchranku. Jednou z příčin je to, že nás populace vnímá jako levné taxi. A samostatná kapitola jsou ústavy sociální péče nebo domovy důchodců, kde suplujeme práci zdravotnického personálu, který tam má být.

S prací ředitele souvisí řešení stížností. Přicházejí?
Ano, stížností je moc. V devadesáti procentech ale nemají opodstatnění, a pokud mají, ve většině to nejsou odborná pochybení, ale chování posádek. To je alfa a omega, ale vychovávat dospělé lidi... Nechci nikoho omlouvat, protože člověk má být profesionál, ale každý máme své dny. Tahle práce má řadu aspektů a je fakt, že jsme nadužívaní. Když jedete za šichtu pošesté na opilce, který je pokálený, pozvracený, a navíc ještě agresivní, na dalším výjezdu vám můžou rupnout nervy. Ale během posledních dvou let jsme zaznamenali i obrovský vzestup pochval. A to člověka nabije, protože většinou na nás někdo pořvává, kde jste byli, my si vás platíme, nejčastěji opilci nebo lidé, kteří však zraněnému člověku nepomůžou.

Hnal někdo svoji stížnost dál?
Ano, stalo se to. A je to vždycky na hranici při domácích porodech. My jsme velmi radikálně proti těmto porodům a vůbec celá odborná zdravotnická veřejnost, statistiky jsou jednoznačné. Upřímně, to, co se stalo v Brně, kdy náš čtyřicetiletý kolega zemřel, byl utrápen, protože ho vláčeli po soudech kvůli tomu, že vzal dítě, které strávilo několik dalších dnů po porodu v inkubátoru na JIP, a ta organizace za to byla odsouzena, že porušil jakási lidská práva, to mi připadá jako něco tak strašně absurdního, že od té doby tak radikálně vystupujeme. Neúměrné riziko pro matku a toho malého človíčka ve srovnání s jakýmsi diskomfortem, o kterém se hovoří jako o hlavním argumentu, mi připadá jako něco, s čím se nemůžu vůbec ztotožnit.

A co vztah záchranář versus lékař v nemocnici? Povídá se, že je mezi vámi rivalita.
Máte pravdu, ale neřekl bych rivalita. Jsme však bohužel často zdravotnickým personálem nemocnic vnímáni jako nepřátelé, kteří vozí práci. Ale my máme dané zákonem, kam máme jet, tedy do nejbližšího zdravotnického zařízení. Navíc přibližně třetina našich posádek je lékařských. Ten zbytek je nelékařský a rozhodnutí, zda nechat pacienta doma, je těžké, někdy to bývá složité i pro zkušeného lékaře. Něco se třeba jeví jako bolest zad a je to infarkt. Je to ale absurdní, ve vyspělých zemích jdou za pacientem peníze, u nás se jede na paušály. Ale v zájmu nemocnic by mělo být ošetřit co nejvíc pacientů a co nejkvalitněji. Na druhou stranu jsem v nemocnici pracoval, takže vím, jak jsou přetížené. Když máte za víkend padesát příjmů a dalších sto ambulantních, to je na hranici lidských možností a já se obávám, že systému časem hrozí kolaps.

Martin Houdek (55)

Ředitel Zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje vystudoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor všeobecné lékařství, poté absolvoval atestace z anesteziologie a resuscitace. „Měli jsme skvělý systém dvou atestací, který byl odstupňovaný vědomostmi a praxí a zakončen zkouškami. Bohužel, co fungovalo, bylo zničeno, a nyní je jednostupňový. Tohle nám celý svět záviděl,“ říká Houdek.

Je podruhé ženatý, má dvě děti (17 a 21 let), manželka je zdravotní sestra. Ve volném čase sportuje, hraje tenis a golf.

Jeden takový se stal v Nymburce, když lékař přehlédl, že muž je diabetik a pacient zemřel (psali jsme zde).
I lékař je jen člověk. Každý z nás dělá chyby, třeba za volantem. Ale když chybuje doktor nebo sestra, jsou toho plné noviny. Na naše lidi jsou kladeny čím dál větší nároky, ať už administrativní či legislativní, a jsou „imrvére“ jednou nohou v kriminále.

Využil jste někdy sám služeb své záchranky?
Ano, asi před čtyřmi lety v létě jsem měl úraz, spadl jsem z kola. Byli u mě do šesti minut, čili luxusní dojezdový čas. Těch šest minut mi ale připadalo jako nekonečná doba, protože to tak šíleně bolelo a já věděl, že mám něco s páteří. Takže jsem si na tu službu sáhl i jako pacient a zafungovalo to skvěle. Lékař, který mě ošetřoval, u nás pořád je, nevyhodil jsem ho. (smích)

Tušíte, kolika lidem jste zachránili život?
Spíš bych to definoval jako případy, na které nikdy nezapomenu. Jsou dva, jeden bohužel skončil špatně. To bylo tříleté děťátko sražené automobilem. My jsme ho resuscitovali, dovezli do nemocnice v Motole, ale bohužel zemřelo. Byla u toho i rodina, ještě teď mám husí kůži, protože děti, to je něco děsivého. A druhý případ se stal někdy v pondělí ráno, dostal jsem na starost výjezdy a hned po hlášení pískli výjezd. Jeli jsme tady kousek k mladé devětatřicetileté Romce s kardiálním problémem. Po třičtvrtěhodinové resuscitaci jsme ji nakládali do automobilu, kde jsme ji opakovaně defibrilovali, opakovaně jsme jí obnovili oběh, ale zase nám „spadla“. I během převozu se „zastavila“. Předávali jsme ji ve stadiu klinické smrti. A za tři týdny u nás zazvonili tři Romové a přinesli mi lahev koňaku s tím, že děkují za záchranu života. Kolegové na koronárce se zachovali neuvěřitelně kolegiálně, protože rodině řekli, ať poděkují záchrance.

Jak se s tím vyrovnáváte?
Výborná otázka. Asi před patnácti lety byla u Středokluk velká dopravní nehoda, bylo tam jedenáct mrtvých, a já jsem s našimi děvčaty po návratu mluvil. Jedna brečela a druhá, která vypadala dobrá, měla po návratu domů fyzické projevy poststresové situace. Posádky zažívají úmrtí doma, dětské pacienty či náhlá úmrtí. Bohužel loni se nám asi třikrát stalo, že někdo z našich lidí resuscitoval rodinného příslušníka nebo někoho, koho zná. Před pár lety jsme tak najeli na program psychosociální pomoci. Teď přijímáme směrnici, že posádka, která projde takovou událostí, o to může zažádat a je postavena mimo službu, můžeme jí to i nařídit. Sám jsem zatím psychologa nevyhledal, ale čím déle jsem ve funkci, tím víc uvažuju, že ho navštívím. A to myslím naprosto vážně.

Co byste si jako šéf záchranky přál?
Aby začal v téhle republice vítězit zdravý rozum. Málokdo si uvědomuje, že záchranka je u nás na obrovské úrovni už od 80. let. A málo lidí si uvědomuje, že 80 procent lidí na zeměkouli nemá vůbec žádné číslo, kam může o první pomoc zavolat. Jsme jedna z mála zemí, která má zákonem jasně danou dojezdovou dobu. To třeba v daleko vyspělejších zemích vůbec nemají definováno. Lidé jsou na to zvyklí, ale neuvědomují si to.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.