Popravovalo se pravidelně, někdy až 25 lidí za jediný den. "Vězni čekající v celách smrti slyšeli dopady ostří, někteří si dělali čárky," popisuje historik vězeňství Aleš Kýr, zatímco stojíme v nevelké vykachlíkované místnosti, která byla součástí nechvalně známého oddělení II/A.
Zaměstnanci věznice tato místa uchovávají z piety přesně tak, jak vypadala během válečných let. Vše je původní, včetně umyvadla, gumových hadic, kterými se oplachovala krev obětí, a samozřejmě i zmiňovaná gilotina. Veřejnost to tu ale na vlastní oči může vidět pouze výjimečně, do věznice jen tak někoho nepustí.
Popravy levně a rychle
"Pietní akce se tu konají zhruba jednou ročně, zpravidla 5. května, za účasti veřejnosti. V jiném termínu je obvykle nutné povolení ředitele věznice," potvrzuje historik.
Vznik zmiňované Sekyrárny, která je umístěna v přízemí jednoho z vězeňských bloků, se datuje do roku 1943. Tehdejší říšský ministr spravedlnosti Otto Thierack ji oficiálně zřídil výnosem z 15. dubna. Důvodem byl čas a peníze.
Poté, co českoslovenští výsadkáři Gabčík s Kubišem provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, nacističtí pohlaváři nastolili v protektorátu atmosféru teroru. Rozsudky smrti se stávaly denní normou. Odsouzení byli nejdříve převáženi do Drážďan, což se ale prodražovalo a hlavně protahovalo. Výkon exekuce často zabral i tři měsíce. Popravy gilotinou přímo v Praze byly rychlé a hlavně levné.
"Tady se vykonávaly rozsudky takzvaného zvláštního soudu, který fungoval v dnešním sídle vlády, ve Strakově akademii," popisuje Aleš Kýr. Odsouzení na vykonání rozsudku čekali ve dvaceti celách smrti i několik týdnů. Nikdo z nich nevěděl, kdy na něho přijde řada.
"V popravní dny, to byl nejčastěji pátek, přijel německý státní návladní, usadil se v kanceláři vrchního dozorce, který mu vyvolával odsouzené podle seznamu," popisuje dál historik. Poté, co jim německy přečetl, že jejich žádost o milost byla zamítnuta, oznámil, že poprava bude vykonána odpoledne po třetí hodině. "Vězně spoutali a odvedli na celu, kterým se říkalo kukry," pokračuje.
Ještě než si odsouzené převzal nechvalně známý kat Alois Weiss, mnichovský rodák (do jeho sektoru neměli čeští dozorci přístup – pozn. red.), museli předstoupit před pětičlennou komisi. "Šlo spíše o formalitu. Ověřily se základní rozsudkové a osobní údaje a následně byly odsouzené osoby předány katovi a jeho pomocníkům," dodává Aleš Kýr s tím, že mezi těmito pomocníky byli i tři Češi, kolaboranti.
Dva z nich se po válce podařilo dopadnout a odsoudit k smrti, třetí zmizel v Německu. Stejně jako kat Alois Weiss, který dožil v pokoji v německém Straubingu. Německá strana výzvy o vydání nevyslyšela.
Zahladit stopy ekrazitem se nepodařilo
Samotná poprava probíhala následovně - odsouzeného odvedli do vykachlíkované Sekyrárny ke gilotině, kde jej položili na dřevěnou lavici čelem dolů. Krk byl uzavřen do dřevěného límce. Jakmile nůž gilotiny dopadl, odťatou hlavu zachytil plechový koš.
"Většina vězňů se před popravou chovala velmi statečně a klidně. Jen někteří, když je státní návladní předával katovi, omdleli. V takovém případě byl odsouzenec ve mdlobách odnesen na prkno u sekyry a sťat," vypověděl jeden z českých pomocníků kata Weisse Robert Týfa, když se po válce ocitl před lidovým soudem.
Je ale zdokumentován i případ, kdy si vězeňkyně v cele smrti raději pokusila vzít život, patrně jedem na krysy. To dokládá hrůzu, které museli odsouzení čelit. Ženu přesto v agonii dovlekli ke gilotině, kde ji sťali.
Těla se poté odkládala do takzvané rakvárny, další místnosti. Zde byla pokládána směrem k odtokovému kanálku v podlaze, který odvedl zbývající krev. Potom, ve večerních hodinách, se těla dávala do beden a odvážela do krematoria.
Podle instrukcí gestapa měl být popel smíchán s kompostem a vyvezen na pole. Ředitel strašnického krematoria František Suchý ale popel obětí schraňoval, dokonce si vedl i tajný seznam popravených, díky kterému mohli být po válce identifikováni.
V Sekyrárně se ale jen nestínalo. Popravčí měli k dispozici i několik oprátek na hácích. Oběti si na nich nelámaly vaz, ale nacisté je nechali krutě zadusit. Tak nelidská poprava trvala i několik minut.
Ještě než válka definitivně skončila, okupanti se snažili zahladit stopy. Přímo do popravčí místnosti němečtí dozorci nanosili 360 kilogramů ekrazitu. Jeho odpálení se podařilo zabránit během Pražského povstání.
Gilotinu nacisté rozebrali, naložili na nákladní vůz a z Karlova mostu naházeli do Vltavy. Hned po válce ji vyzvedli potápěči.
