Cesta do Nenačovic na Berounsku, které leží pětadvacet kilometrů od hlavního města, je lemovaná dlouhou alejí s desítkami stromů a stráněmi. "Je tady krásně, místní krajina je pěkná a do Prahy je to jenom kousek," říká Julius Starove a rozhlíží se do krajiny.
Ve vesnici navíc vyrůstala jeho manželka. "V roce 1994 jsme se rozhodli tady usadit. Začínal jsem prakticky od nuly, v pouhopouhém přístřešku, až později jsme postavili dílnu, ve které mám pec," vzpomíná zkušený sklář na začátky svého soukromého podnikání.
Julius Starove
|
Sklářské profesi se věnuje celý život, byť zpočátku se zdálo, že bude dělat něco úplně jiného. "Otec mi při vyjití základní školy řekl, že mi přerazí nohy, pokud půjdu na skláře," přiznává a s odstupem času se nad těmito slovy usmívá.
Profese skláře bývala pořádná dřina, což jeho otec, který se jí věnoval společně s bratry, moc dobře věděl. "Vždycky, když přišel z práce, byl tak unavený, že si musel lehnout," pokračuje jeho syn ve vzpomínkách, po kterých začne vyprávět svůj vlastní příběh, jehož konec je zatím právě tady u malé pece v Nenačovicích.
"Konkurovat výrobkům z Číny? Nelze"
Julius Starove se vyučil v Poděbradech, poté nastoupil na sklářskou průmyslovku v Novém Boru a řadu let pracoval v Nižboru.
O jeho schopnostech svědčí mimo jiné fotografie i články nalepené na zdech dílny. Je na nich vidět ještě jako štíhlý mladík při práci v japonské Ósace nebo v indickém Dillí v blízkosti dřívějšího ministerského předsedy Rándžíva Gándhího. "V Indii jsme dělali ze skla Řeku života jako památník zavražděné premiérce Indíře Gándhíové, byl to dar československého lidu," připomíná.
Ty časy jsou už pryč, dnes se snaží udržovat tradici ručně vyráběného skla právě v Nenačovicích, kde umožňuje každému zájemci podívat se přímo na sklářskou práci – včetně sobot a nedělí. Díky němu se tak například seznamují s touto řemeslnou prací žáci z mnoha škol, kteří do těchto míst jezdí na exkurze.
"Často je to pro děti jedna z mála příležitostí, aby viděly, jak se dá něco tvořit rukama," podotýká. Z jeho dalších slov je jasné, že udržet v dnešní době takovou práci je velmi obtížné.
Na rozdíl od svého otce, který se denně utkával s nelehkými pracovními podmínkami, má on proti sobě jiné překážky. "Život skláře je i dnes těžký. Udržet takový provoz je finančně hodně náročné. Nejhorší je ale to, že se sem vozí ve velkém například výrobky z Číny, které jsou nesrovnatelně levnější, nelze jim vůbec cenou konkurovat. Nějaké umění už prakticky není možné v současných podmínkách dělat," konstatuje s hořkostí v hlase a ukazuje, co dnes vyrábí se svými zaměstnanci.
Jde například o mnoho druhů a tvarů skleněných zvířátek, jež dodává do centra Prahy i dalších turisty vyhledávaných lokalit. "Nezbývá nám nic jiného než se věnovat komerční výrobě pro turisty," povzdechne si.
Co bude v budoucnosti, netuší, ale rád by pokračoval ve svém řemesle a zároveň dál vítal ve své huti skupinky mladých lidí. "Ruční výroba skla je nádherná práce, která má v naší zemi obrovskou tradici. Byla by škoda, kdyby se vytratila," zalituje.
