Důchodce, učňovský mistr sklenář Karel Švehla je poklad, který si jeho ředitel ze Střední odborné školy stavební a zahradnické na Jarově Miloslav Janeček bedlivě střeží a hýčká. Mistr je totiž "jediný svého druhu" v Praze. A už teď se vedení školy bojí chvíle, kdy pan mistr přijde a řekne: "Končím."
Sehnat náhradu - nového odborníka a zkušeného sklenáře, který má chuť učit, bude více než obtížné. Nejde jen o Karla Švehlu.
Střední odborné školy, průmyslovky i učiliště z celé Prahy se potýkají s nedostatkem kantorů speciálních předmětů i mistrů nejrůznějších řemesel.
V mnoha třídách učí důchodci nebo lidé, kteří jsou těsně před odchodem do důchodu. Díky zkušenostem z praxe bývají výborní, kdo je však nahradí, až odejdou? Když někdo rozumí oboru nebo řemeslu, věnuje se své živnosti a nízké platy ve školství ho nepřesvědčí, aby změnil povolání a šel učit.
Kdo opraví elektřinu v bytě?
"Je to časovaná bomba a problémy s tím mají prakticky všechny školy. Náš sbor je stabilizovaný, ale kolegové se bojí, co nastane, až učitelé odborných předmětů odejdou do důchodu," konstatoval ředitel Smíchovské střední průmyslové školy Radko Sáblík.
"Obtížně hledáme třeba elektrotechniky či odborníky na IT," jmenuje Sáblík obory, v nichž často chybějí kantoři.
Velké úsilí vyžaduje také hledání strojařů, elektrikářů. "Chemiků, stavařů. Problém se týká prakticky všech odborných předmětů," doplňuje výčet Jiří Zajíček, šéf Asociace středních průmyslových škol a ředitel Masarykovy střední školy chemické v Praze 1.
Třeba v Centru odborné přípravy technickohospodářské v Praze 9 je řadě učitelů odborných předmětů nad 58 let. "Týká se to oborů, jako je elektroenergetika, kancelářská technika nebo autoelektronika," říká ředitel Josef Ležal.
Před problémem, který je v Praze ještě palčivější než v jiných částech země, varovala Česko OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj). Průměrný věk učitelů na českých středních školách a učilištích je pátý nejvyšší mezi členskými zeměmi OECD.
Zhruba 45 procentům kantorů je přes padesát roků. Za deset let tedy velká část z nich odejde do důchodu. Když nebude, kdo by učil budoucí řemeslníky, pocítí to každý Pražan, když nesežene sklenáře, aby mu spravil okno, když nebude mít po ruce šikovného topenáře, tesaře, malíře či automechanika.
Příčina potíží je jednoduchá. "Pokud je někdo odborník v jakémkoli oboru nebo řemesle a je na vrcholu psychických i fyzických sil, pak je logické, že se mu věnuje jako živnostník nebo ve firmě. Školství takové lidi neumí zaplatit," vysvětluje Janeček.
Odborník a k tomu pedagog?
Druhou příčinou pak jsou příliš svazující zákony. Ty říkají, že učit smí ten, kdo má pedagogické vzdělání.
"Kde seženeme odborníka s dvacetiletou praxí třeba ve stavařině, který má současně vystudovanou pedagogiku? Nebo je ochotný ve vyšším věku vystudovat alespoň pedagogické minimum? V Praze je navíc situace horší než v jiných částech země, jelikož tu jsou vyšší průměrné mzdy v podnikatelské sféře, kterým školy nemohou konkurovat," poukazuje Zajíček.
Šéf asociace průmyslovek je přesvědčený, že ředitelům v budoucnu nezbude nic jiného než přijímat specialisty a řemeslníky i bez pedagogického vzdělání.
"Zkrátka porušíme zákon a budeme riskovat potíže s Českou školní inspekcí. Nic jiného nám nezbude," vysvětluje Zajíček. Ostatně už dnes mnoho takových kantorů učí.
Školy už vymýšlejí další scénáře, jak situaci zachránit. V centru odborné přípravy zkusmo najali mladé, ani ne třicetileté mistry. "Vypadá to slibně. Přebírají potřebné odborné zkušenosti od starších kolegů a na oplátku je učí ovládat počítače," popisuje Ležal. Je spokojený, jak zdánlivě nesourodý tým mistrů funguje.
Jeho kolega Miloslav Janeček z Jarova chce krizi řešit tím, že hodiny praxe dojedná učňům posledního ročníku v soukromých firmách a u řemeslníků.
Z toho by měli radost ve Svazu průmyslu a dopravy. Jejich mluvčí Milan Mostýn zdůraznil, že dvě třetiny firem si stýskají na nedostatek takové praxe u absolventů. Je tu však zatím neřešitelné úskalí. Pokud se mají budoucí řemeslníci učit ve firmách a nikoli od mistrů, bude to patrně drahé.
