„Nezouvejte se, teprve se chystám vytírat,“ zve mě do svého maličkého bytu nesmělá Naděžda Oláhová. Čtyři holé stěny, jen skromná kuchyň, jídelní stůl a postele. Kdo se nevejde do hlavní místnosti, spí v zádveří.
„Bydlíme tu čtyři, já s manželem, dcera a vnučka. Tohle bydlení je pro nás úspěch, předtím jsem byla v azylovém domě,“ popisuje.
Opodál zatím postává kamarádka z vedlejšího vchodu. „To zvládneš, nestyď se,“ přesvědčuje ji, když vidí, jak je nesvá z mé přítomnosti.
Cizí návštěvy tady moc často nepřijímají. Několikrát týdně sem zajde jen některá ze sociálních pracovnic Prahy 14.
Oláhová se svou rodinou bydlí v lokalitě pro sociálně vyloučené na Černém Mostě, kde žije celkem čtyřicet lidí. S pomocí místní radnice se pokoušejí o návrat do normálního života.
Osud obou sousedek, ale i dalších zdejších nájemníků je ve většině případů stejný – zadluženost kvůli půjčkám na vysoké úroky. Následuje společenský pád.
Fakta1 000 lidí. Až tolik žije nyní podle odhadů na hranici chudoby na Černém Mostě. 24 bytů je v lokalitě, kde se o sociálně slabé stará radnice. Některé jsou zatím volné. Ne každý vyhovuje podmínkám přijetí. 70 procent je podle dat z r. 2006 míra nezaměstnanosti sociálně slabých v celém Černém Mostě. Velká část z nich se sem přesunula po povodních v roce 2002. Část lidí tu je také kvůli zdravotním potížím, většinou kvůli postižení, a pak také lidé, kterým už je přes padesát let a nepodařilo se jim najít práci. |
Celkově žije na Černém Mostě až tisícovka lidí pod hranicí chudoby, kteří by potřebovali podobný druh pomoci. „Aby byli lidé začleněni do programu, musí vyjádřit snahu o zajištění bydlení a musí si především aktivně hledat práci,“ říká šéf odboru sociálních věcí Prahy 14 David Beňák.
Oláhová i její sousedka jsou stále bez práce. Obě však moc dobře vědí, že pokud v tomto domě pro lidi pod hranicí chudoby chtějí žít, musí se snažit práci hledat.
„Dcera teďka do nové práce nastoupila. Já se snažím taky hledat, ale mám vnučku ve výchově, tak to musí být třeba nějaké uklízení na pár hodin,“ popisuje Oláhová.
Kolik stojí večeře?
Venku si zrovna místní děti hrají mezi věšáky s vypraným prádlem: Návštěva někoho „zvenku“ je i pro ně zážitkem.
„My budeme v novinách?“ Dříve děti z této lokality mířily do takzvaných speciálních škol. Podle zdejší sociální pracovnice Ivety Millerové se však situace zlepšuje.
Dnes už často usedají do lavic klasických základních škol. „Občas se ještě setkáváme s tím, že rodiče sami zvláštní školu absolvovali a dětem třeba řeknou, že i tak žijí,“ popisuje Beňák.
Pomoci dětem z komunity na „Čerňáku“ má menší třída přímo naproti domu, v němž Oláhová žije. Místo hraje barvami, uprostřed stojí tři stoly pokryté učebními pomůckami a hračkami.
„Založili jsme tady centrum, kde každý den po škole s dětmi píšeme úkoly. K tomu, aby ve škole stíhaly, je to nezbytnost,“ tvrdí Millerová.
Problém je, že si zatím místní děti neumějí život za plotem centra představit. Neznají třeba hodnotu peněz. „Dívky se teď snažíme učit finanční gramotnosti. Mají třeba uvařit večeři a u toho si musí spočítat, kolik peněz vlastně to jídlo stojí. Brzy se je chystáme pustit i do obchodů,“ popisuje Millerová.
Z pětadvacítky bytů je tu asi pětina prázdná, čeká totiž na nové nájemníky. V komunitě, jejíž členové jsou pod dohledem místních sociálních pracovníků, může člověk zůstat jen dva roky. To je doba, za kterou už by se měli pokusit postavit na vlastní nohy.
Rodina Naděždy Oláhové už má jasný plán: „Chtěli bychom časem bydlet nahoře na Čerňáku. Manžel už přemýšlel, že bychom si tam jednou pronajali i normální byt,“ zasní se.
