Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Po hlavě do bahna. Běžci zdolali extrémní závod Spartan Race

  9:20aktualizováno  9:20
V sobotu se v pražském parku Stromovka konal extrémní překážkový závod Spartan Race. Redaktorka MF DNES se přidala k více než sedmi tisícům nadšenců, kteří se zúčastnili.

Kdo chce být Spartanem, musí zvládnout a vydržet o něco víc. V závodech Spartan Race závodník zažije zmar i euforii, součástí jsou i vodní překážky. Šplh z vody je součástí jedné z nich (23.4.2016). | foto:  Dan Materna, MAFRA

Podlézání ostnatého drátu, přeskok hořících překážek. Ručkování, šplh na laně, přenášení pytlů s pískem. Jsem sice nervózní a přiznávám strach, ale jsem také pevně odhodlaná se nevzdat. Za několik desítek minut na mě čeká bahenní koupel. Výzva je výzva, i když je venku docela zima.

Je sobota odpoledne a já se chystám vyrazit na trasu pražského závodu Spartan Race. Připraveno je 21 úkolů a u některých už teď vím, že je můžu jen těžko zdolat.

Fotogalerie

„Je to velmi rizikový sport,“ potvrzuje mi před startem Peter Žiška, několikanásobný vítěz těchto závodů, mistr Evropy a bývalý několikanásobný juniorský mistr Slovenska v běhu na lyžích.

V sobotu skončil na sedmikilometrové rychlé trati druhý s časem 31 minut a 51 vteřin. „Věděl jsem, že klíčové budou překážky a že jakmile udělám chybu, budu to těžko dobíhat. A udělal jsem dvě,“ přemítal po závodě.

Teď je ale 14:30, po společné rozcvičce a za silného povzbuzování spoluběžců vyrážíme. Hlavou mi běží otázka, jestli mi přes první vysokou zeď, k níž se blížíme, někdo pomůže. To je povolené a já v to doufám. Pokud u některé z překážek propadnu, budu si muset chybu odpracovat stejně jako Peter a ostatní borci. Trest za každý neúspěch je 30 angličáků, kombinace dřepu a kliku v rychlém sledu.

„Každý pátý hlásíte nahlas, hrudník se musí dotýkat země, na konci musíte vyskočit a tlesknout,“ upozorňuje z megafonu výrazný hlas jednoho z dobrovolníků. Kdo podvádí, opakuje, rozhodčí jsou tady všude. A pak, asi po kilometru závodu přichází malá zrada - paměťový test. Podle koncového dvojčíslí startovního čísla hledám v tabulce číselný kód a jistou část závodu si ho musím pamatovat. Přijde mi to jasné, opakuju si ho pořád dokola.

Přenáším pytle s pískem, přelézám přes pavoučí síť, o další desítky metrů dál vzpomínám na Peterovu radu. „Zpomalte si na kůlech, před horolezeckou stěnou a oštěpem, to jsou technické překážky,“ nabádal mě na startu. Snažím se ho poslechnout, jenže to není nic platné. Na posledním kůlu z deseti padám.

Zmar, zoufalství. I ten chudák dobrovolník, co mě tak povzbuzoval, se po spršce sprostých slov stáhl zpátky k prvnímu z kůlů. Dalších třicet angličáků a zanedlouho další balanční překážka a pak stejný scénář.

„Myslím, že angličáky jsou mnohem těžší než kterákoli z překážek, je to adekvátní trest,“ vybavuje se mi Peter. Padám na zem a poslušně, jak kážou regule, hlásím každý pátý angličák.

Ostnatý drát, oštěp a bahno

„LS3YUP,“ sypu ze sebe sebevědomě asi po dvou dalších kilometrech kód, na který jsem přestala myslet už při oštěpu. Ten mě stál dalších třicet angličáků, protože z terče vypadl. Pokračuji dál přes ručkování, dřevěné bariéry a horolezeckou stěnu až na ostnatý drát. Uléhám na zem a válím sudy bahnem.

Jsem ráda za svou drobnou postavu, pod drátem se celkem snadno protáhnu. To muži, kteří se snaží o to samé, mají problém. Dotek následují roztrhané kalhoty nebo krvavé šrámy. Po celou dobu se navíc na téhle části tratě snášejí kapky z hasičských hadic. Úsek pod dráty je plný drobných kamínků, které škrábou. Válení sudů je skvělá taktika. Spokojeně běžím dál.

Blížím se k bahennímu jezírku, z výšky nad nimi visí lana. Po nich budu muset vyšplhat. Ještě předtím je ale třeba podplavat bariéru. Je to sice studená překážka, ale snadná. Aspoň pro mě.

Pak ale přichází obávané lano. V tréninku jsem ho zkusila jen párkrát, kupodivu i s mokrýma rukama to docela jde, pokud si pomáháte nohama. Nakonec mám ale stopku asi metr pod vítězným zvonečkem, boj je to o to těžší, že se dost bojím výšek. A tak jsem se opět válela v blátě a počítala nahlas každý pátý angličák. A později ještě připomínka toho debaklu. Ve sprše mě začala bolet spálená kůže na noze.

Těsně v závěru při dalším ručkování to dotáhnu do poloviny. Po tyči je třeba přeskočit na kruhy, které jsou daleko od sebe, a když se člověk dost nerozhoupe, nedosáhne na ně. Zradily i Petera. „Chyběly mi tak čtyři centimetry. Málo jsem se rozkýval a vypadnul jsem,“ vyprávěl mi. Dalších třicet angličáků.

Cíl. Jsem špinavá, mokrá. Mám ale radost a pocit, že nic není nemožné a vůle je ten největší motor. Mám za sebou 180 angličáků, trasa mi trvala hodinu a dvacet minut. Ještě večer se hlásím na další závod. Chci si spravit chuť na balančních překážkách a při šplhu.



Témata: Praha




Hlavní zprávy

Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.