S pošťáckou profesí skončil před třemi lety. V době, kdy už jeho řemeslo vypadalo úplně jinak, než když začínal. "To víte, že mi je dnes ouzko, když slyším, jak jsou lidé často nespokojeni s poštou, která se zabývá vším možným, jen ne klasickou poštou," říká. Jeho zklamání je skutečné, pro pošťáka Hynka totiž bylo jeho povolání skutečným posláním.
"Nikdy mě nenapadlo, že bych chtěl dělat něco jiného. Kdybych vážně neomarodil, tak bych ho dělal dál," povídá a z jeho slov je jasné, že tato práce pro něj byla takřka vším. "Nejšťastnější jsem byl, když jsem mohl chodit k lidem, kteří se měli rádi. Když jsem viděl, že se rádi nemají, tak jsem k nim chodil jen z povinnosti," vzpomíná.
Díky perfektní paměti vypráví poutavě jednu historku za druhou. Třeba o tom, jak se příbuzní mezi sebou soudili o dědictví a on byl špatný z toho, že jim musí nosit soudní obsílky.
"Povídal jsem jim, že jsme na světě jen jednou, měli bychom si proto pomáhat, a ne se soudit. A oni mě časem zavolali domů a děkovali mi, že se právě díky mým slovům usmířili," říká a vzápětí popisuje, jak chodil i k lidem, k nimž se jiní báli chodit. "Při roznášení pošty jsem poznal, že sto lidí znamená sto nálad a povah, a s každým je třeba se naučit vycházet," podotýká.
Sekyrka na slepici, klacek na králíka
Na Jiřího Hynka se ovšem lidé často těšili, protože se jim snažil maximálně vyhovět, a to často více než musel. "Když mi někdo nechal u dveří pytel a sekerku, tak jsem věděl, že mám zabít slepici, když pytel a klacek, tak králíka."
To byly ovšem časy, kdy měl pošťák ještě čas procházet jednu ulici za druhou a občas se také u někoho zastavit. Hynek poznával, jak se jeho práce časem, léty i událostmi mění.
Zažil i éru, kdy on i jeho kolegové museli přemlouvat lidi, aby se u nich připojistili, a oni tak mohli splnit plán, který jim zaměstnavatel dal. "Nevzpomínám na to rád, snažili jsme se nadřízeným vysvětlovat, že chodíme ke stále stejným lidem a každý už nějaké připojištění má."
Na jeho vzpomínkách je ale dobře vidět, jak se každá doba nějakým způsobem otiskla do poštovní profese. Vždyť už za minulého režimu měli podle Hynka pošťáci povinnost plnit nějaký plán - v té době to byl plán stranického tisku, kdy museli přemlouvat lidi, aby si předplatili například Rudé právo. Nebo měli hlásit, kdo z lidí neplatí poplatek za rozhlas a televizi.
"Už za nových časů k nám přišel nadřízený a kritizoval nás, že neplníme plán připojištění. Tak jsem si vzal slovo a připomněl mu, že si ho pamatuji, když nás kritizoval v minulosti za to, že neplníme plán stranického tisku. Víc se už u nás neukázal," směje se dlouholetý pošťák.
Srdeční bypass
Historek má skutečně mnoho. Třeba o tom, jak na něj v roce 1968 mířili ruští vojáci pistolí, protože převážel bombu - ovšem plynovou. Nebo, jak přijeli do dnes už neexistujícího vojenského útvaru v Babicích kvůli zaškolování policistů z Mali, o které měly velký zájem místní dívky, a on mezi oběma skupinkami zajišťoval předávání psaníček, která jinak měla podléhat přísné úřední cenzuře.
Však dokáže i po těch letech říci, kde zůstalo po těchto cizincích trošku toho živého dědictví. Nebo jak i po letech udržoval přátelství s vojáky v základní službě, kterým velmi rád vozil voňavá psaníčka od přítelkyň a buchty od maminek.
Možná se všechno to chození po lidech za každého počasí podepsalo i na jeho zdraví. Jednou tak přechodil nemoc a skončil v pražském Ikemu se srdečním bypassem.
Navzdory tomu by ale od něj nikdo neslyšel stížnosti na jeho pošťácký život. Pokud už je z něčeho špatný, tak z toho, jak se horší vztahy mezi lidmi. A kdo by to měl vědět líp než on, který viděl do lidských životů z hodně blízka.
"Postupně jsem poznával, jak se dobré sousedské vztahy vytrácejí, jak si sousedé přestávají důvěřovat, jak mizí například takové to nechávání balíčků, když někdo nebyl doma. Moc bych si přál, kdyby se aspoň vztahy mezi lidmi opět zlepšily," říká.
