Nedávno jste se vrátili z týdenního výletu po Evropě. Jak vás napadlo se do soutěže přihlásit?
Tomáš: Zkoušeli jsme to už minulý ročník, ale to nevyšlo. Měli jsme nahrát video, kde jsme představili náš tým. Ale naše angličtina byla hrozná. Letos jsme ji nahradili titulky.
A vyšlo to. Konkrétně váš tým vyrážel z Barcelony a cíl byl v Paříži. Jak jste si určovali trasu?
Julie: Podmínkou bylo projít minimálně šest checkpointů, tedy stanovišť v Evropě. My jsme jich prošli sedm. Za každý byl jiný počet bodů.
Tomáš: Třeba na jihu byly hodně daleko od sebe, a tak za ně byl i dvojnásobek bodů než za ty ve středu Evropy, kde byly blízko u sebe a bylo tam také jednodušší cestovat.
Body jste sbírali i za plnění úkolů. Jaké to například byly?
Tomáš: Třeba jsme jezdili po Paříži na koloběžkách a hledali jsme mluvícího papouška. Nebo nějaké svatebčany, abychom si zatancovali s nevěstou.
Julie: Také jsme měli za úkol se třicet minut koupat pod vodopádem. To nám ale uznali až napodruhé.
Jak to?
Tomáš: Vždy jsme to museli natočit na mobil, který nám pořadatelé dali, a poslat ke schválení. Původně jsme poslali video z kruhového objezdu, v jehož prostředku byl obrovský vodopád. Ještě jsme kolem něj zasázeli kytičky, aby to vypadalo, že jsme v přírodě, ale úplně to neprošlo.
Julie: Tak jsme pak museli v Chamonix za tmy šplhat asi hodinu do kopce, abychom našli maličký čůrek a v něm se vykoupali.
Kde všude jste tedy vlastně byli?
Julie: Z Barcelony jsme jeli po checkpointech do Zaragozy, Pamplony, Bordeaux, Avignonu, ClermontFerrand, Ženevy, Chamonix a skončili jsme v Paříži.
Tomáš: Za ten týden jsme ujeli něco přes 2 800 kilometrů.
To je poměrně hodně. Jakým stylem jste cestovali?
Julie: Nejvíce jsme stopovali. Třeba vlakem jsme jezdili až poslední dva dny. Nás ani nenapadlo ho zkoušet. A jsme za to strašně rádi, protože díky stopování jsme potkali plno skvělých lidí.
A když jste pak jeli veřejnou dopravou, jak jste za ni zaplatili? Pokud se nepletu, nesměli jste mít u sebe žádné peníze.
Tomáš: Jako platidlo jsme na startu dostali plechovky s energetickým nápojem a na každém dalším checkpointu další karton. Peníze jsme skutečně mít nemohli, a tak jsme plechovky směňovali.
S kým?
Julie: S kýmkoli, koho jsme potkali. Když nás napadla věc, kterou by nám za ně mohl směnit.
Tomáš: Ze začátku jsme si říkali jen o suché rohlíky, ale pak už si mohl člověk i vybírat. Třeba i pizzu v restauraci.
To se dalo takhle směňovat i jinde než jen na ulici?
Julie: I v obchodě. Někde lidé plechovky ani nechtěli. Ve Španělsku a ve Francii jsme jim jen vysvětlili, o jakou soutěž jde, a jim se to líbilo a pomohli zadarmo.
A jak to bylo s lístky na vlak?
Tomáš: Třeba v Barceloně jsme stáli čtvrt hodiny v metru u turniketů a pět lidí jsme poprosili o lístky. Tři lidé nám je koupili. Za tři plechovky a ananas.
Julie: Jeden zahraniční tým, který startoval v Praze, vlezl na Staroměstské do metra načerno. Chytli je revizoři a chtěli na ně volat cizineckou policii. Byla to jejich chyba.
Že jeli načerno?
Julie: Ano, toho bych se bála. Když jsme chtěli jet vlakem, nejdřív jsme se domluvili s průvodčím, řekli jsme mu náš příběh a jen jediný průvodčí nás nepustil do vlaku.
Kde se vám líbilo nejvíc?
Tomáš: Já jsem si strašně užil Španělsko, protože jsem tam předtím pořádně nebyl. Bylo tam teplo, sluníčko. Ne jako pak ve Švýcarsku, kde sněžilo.
Julie: Je to zážitek, začít v Barceloně v tričku a v kraťasech a skončit ve Francii v horách.
Jaké byly reakce lidí?
Tomáš: Ve Francii a Španělsku byli o něco příjemnější než třeba v Ženevě. Byli takoví uvolněnější.
Julie: To mě nejvíc překvapilo na tom všem. Jak byli Francouzi a Španělé ochotní a otevření celé ideji té soutěže. Každý večer nás třeba někdo ubytoval.
Takže jste každý den spali pod střechou?
Julie: Každý den, až na jeden, jsme spali u někoho v bytě, a ještě nám udělali snídani. Bylo hezké vidět, že je mezi lidmi stále důvěra a ochota pomoci, aniž by za to něco čekali.
