Snímek, který chcete točit, bude o vietnamské komunitě. Jak jste se k tomuto tématu dostal?
Do prvního ročníku se mnou na FAMU nastoupil Dužan, což je původem Vietnamec, který se ve svých čtyřech letech s rodiči z Vietnamu odstěhovat sem do Česka. Díky našemu kamarádství jsem poznával problematiku vietnamské komunity a vztahů mladých Vietnamců ke starším, třeba i to, že si často tyto dvě generace nerozumí. Přišlo mi hrozně zajímavé to, že mladí jen jako Vietnamci vypadají, ale jsou to vlastně Češi.
Podle teaseru, který máte na YouTube se film bude týkat i vztahu rodičů a dětí, staré a mladé generace...
Konkrétně je to to osobní příběh tatínka a syna. Táta má večerku, kde musí pracovat od 6 ráno do 10 večer každý den a nemá úplně čas na svého syna. Tak se vlastně ty dvě generace lidí se od sebe vzdálily. Rodiče to všechno dělají pro svoji rodinu, ale ta rodina tam vlastně paradoxně úplně není. Nemají sdílené zážitky. Naše rodina chodí třeba do divadla, pro ně by to ale znamenalo zavřít obchod a nevydělat peníze.
Dužan natočil docu-fiction s názvem Mat goc, který v doslovném překladu znamená člověka, který „ztratil kořeny“? Cítí se někteří z nich skutečně tak?
Ano, to je velmi typické pro tzv. druhou generaci, tedy tu, která již vyrostla v Česku. Myslí jako Češi, mluví jako Češi, ale vypadají jako Vietnamci. Snímek se promítal v roce 2014 na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě a právě potom jsme se spolu domluvili, že natočíme film Bo Hai o jeho tatínkovi.
Proč jste si pro natáčení vybrali právě Jižní Město?
Jižní Město se nám líbí svojí charakteristickou vizuální podobou, která pro ten film je jako stvořená. Film se odehrává v různých exteriérech, tak jsme chtěli něco vizuálně zajímavého, silného, tak proto jsme ho v rámci Prahy vybrali. Je to výrazné sídliště, které je ve filmu k poznání.
Jaký by měl být osud filmu?
Budeme točil v prvních týdnech v srpnu. Potom, až ho sestříháme a finálně upravíme, ho chceme prezentovat na různých festivalech a také bychom chtěli zajistit jeho lokální distribuci a promítání ve větších městech. Tam pozveme obě komunity - jak Čechy, tak Vietnamce. Našim primárním cílem je povědět příběh o té tiché menšině, co vlastně zažívá. Ukázat, že tu vlastně vyrostla celá generace mladých Čechů, která sice tak nevypadá, to ale neznamená, že to Češi nejsou.
Je to tím, že je česká populace tak nevnímá?
Ano, třeba když s Dužanem jedeme do nějakého menšího města, tak zvlášť starší lidé se ho běžně ptají: „Jé, kde jsi se naučil tak pěkně česky?“ Vůbec je nenapadne, že tam, kde všichni ostatní Češi. Jeho bratr Viet, který vystupuje v teaseru filmu Bo Hai, je rodák z Mariánských Lázní. Chceme povědět tenhle příběh a udělat maximum pro to, aby se o tom lidé dozvěděli.
Jaký je pohled mladších Vietnamců na Čechy, kteří se s nimi sžívají a té generace, která sem přišla jako první generace, která do Česka?
Oni jsou de facto Češi, takže je stejný, asi jako všech ostatních Čechů. Když jsem se o tom bavil s Dužanem, říkal, že je zajímavé, že jeho rodiče, nebo spíš ta starší generace Čechy vnímá jen prostřednictvím toho, co nakupují. Protože právě večerky, které provozují, jsou jediným kontaktním místem mezi Čechy a Vietnamci. Je to velice zajímavý rozdílný pohled na obě kultury. Jeho rodiče se třeba pohoršují nad tím, když musí jít stará babička nakoupit třeba chléb nebo mléko. Že se o ni rodina nepostará. U nás je naopak možné, že by se někteří staří lidé urazili, kdyby jim ti mladí nakupovali a dělali jim absolutní servis. Často chtějí být maximálně soběstační. Pohled na českou společnost mají jen prostřednictvím svého obchodu a toho, jak si Češi sledují, že je zboží třeba o dvě koruny dražší než v hypermarketu. Stejně tam ale na nákup jdou, ale stejně mají potřebu vyšší cenu okomentovat.
Třetím rokem studujete produkci na FAMU. Kdy vás napadlo, že se budete ubírat tímto směrem?
S tátou jsem od malička chodil do redakce a říkal jsem si, že by to bylo zajímavé. Stále jsem ale nevěděl, co by to mělo být. Postupně jsem ale dospěl k tomu, že by mě spíš bavilo něco v audiovizi. V 9 letech jsem si našel kroužek Dětská televize. To byla síť televizních studií po celé republice pro lidi od 12 do 26 let. Tam si mohli točit a vyzkoušet zpracovávat různé příspěvky od zpravodajství, reportáží, třeba i přes krátké dokumenty nebo hrané filmy. Já jsem si ale musel do 12 let pár roků počkat. Když jsem tam pak začal chodit a točit, hrozně mě to naplňovalo. Věděl jsem, že to je ten správný směr. V roce 2009 jsem končil základní školu a na průmyslovce v Panské otevřeli první rokem umělecký obor filmová a televizní tvorba, což je kombinace tvůrčích předmětů, ale i všeobecných a technických. Řekl jsem si, že to zkusím, protože takový obor jsem chtěl studovat. Během jeho absolvování jsem začal točit věci mimo školu a pak jsem se rozhodl, že v tom stoprocentně chci pokračovat a jednou se stát producentem, a tak jsem šel na FAMU.
Na fakultě jste i místopředsedou akademického senátu. Co vás k tomu vedlo?
O dění na fakultě jsem se začal zajímat a přišlo mi, že když si myslím, že něco nefunguje, nebo by to mohlo fungovat trochu jinak, tak by se to změnit mělo. Myslím si, že je dobré záležitosti nejen kritizovat, ale zkusit to aktivně změnit. Právě prostřednictvím role akademického senátu je možné. V senátu jsem teď druhým rokem.
