Jak jste se vůbec k Jaroslavu Foglarovi dostal?
Vlastně jsem v 80. letech jako student žurnalistiky ani nevěděl, že pan Foglar ještě žije. Znal jsem ale jeho knížky a časopisy, které si lidé mezi sebou porůznu půjčovali, protože Foglar nesměl vycházet. Když mi někdo řekl, že je stále naživu, počkal jsem si na něj na ulici, kde měl nějakou schůzku. Poprosil jsem ho, jestli by mně, začínajícímu novináři, nedal rozhovor. Myslel jsem si, že odmítne. Ale on mě pozval k sobě a po první návštěvě se mi zdálo, že jsme si zas tolik neřekli. Tak jsem se ho zeptal, zda bychom mohli pokračovat, a on souhlasil.
A pak jste k němu chodil tři roky...
Vždycky, když měl čas, tak jsem k němu přišel domů. On měl doma spoustu věcí, takový tvůrčí nepořádek, sbíral snad úplně všechno. Šišky, zátky, špunty… a navíc vlastnil spoustu věcí. Měl v Praze několik bytů, kde měl uskladněné archivy a vše, co mu vyšlo. Byl velmi pečlivý a schraňoval to.
Spisovatel Jaroslav Foglar, autor Rychlých šípů.
Když jste nyní rozhovor připravoval do vydání, co vás zpětně na Foglarovi překvapilo?
Asi to, jak čestný a zásadový člověk byl. Neměl rád bezpráví a chtěl, aby na sebe lidé byli hodní. Sám vedl poctivý a skromný život. Když jsem ho viděl poprvé, bylo mu asi 75 let a měl na sobě boty z roku 1938. Prostě je nevyhodil. A to byl přitom velmi bohatý člověk. Když se někdy podařilo něco mu vydat, rychle se to prodalo... a ten honorář mu prostě museli i za minulého režimu dát. K tomu byl velmi šetrný, ale nikoli lakomý. Třeba jednou se dělala sbírka na Vietnam a on poslal čtvrt milionu. V té době to byly obrovské peníze.
