(ilustrační snímek)

(ilustrační snímek) | foto: Robert Rambousek, MF DNES

Jeden sloup, dva vlastníci. Pražské ulice si rozdělila řada institucí

  • 6
Za každé jednotlivé místo v Praze zodpovídá někdo jiný. Osvětlení, rozvodové skříně, mobiliář, vše má různé správce. Chodníky může spravovat kromě Technické správy komunikací i magistrát, nebo radnice. Vznikají tak problémy a nesmysly ve veřejném prostoru.

Na Karlově náměstí osadilo město při rekonstrukci novou kamennou lavičku po celé délce zastávky tramvaje. Jenže v půli ji dělí nevzhledná rozvodná skříň.

„Investor se nebyl schopen dohodnout se správcem skříně, aby ji o dvacet centimetrů posunul,“ vysvětluje Marek Vácha, mluvčí Institutu plánování a rozvoje (IPR).

Další příklad – na zastávce Invalidovna, kterou Praha rekonstruovala loni, stojí sloup. Do dvou třetin je natřený černou barvou, jeho zbytek je stříbrný. Nejde však o nevšední design. Spodní část sloupu má ve správě dopravní podnik (DPP), horní část se svítidlem magistrát. A každý k jeho barvě přistoupil po svém.

Rozděl a panuj

Takových ukázek jsou po městě desítky. Správu každé jednotlivosti v dané ulici, parku či veřejném prostranství mají mezi sebe totiž rozdrobeny desítky organizací, které se navíc mohou ulici od ulice lišit.

Například chodníky má ve správě buď Technická správa komunikací (TSK), magistrát nebo radnice, přístřešky MHD zase firma JCDecaux nebo dopravní podnik, lavičky pak radnice, magistrát, soukromníci nebo společnost TCP a třeba rozvodné skříně a sloupy firmy PRE, Eltodo, Pražská plynárenská, DPP, TSK nebo magistrát.

Kdo v Praze čemu správcuje

Ještě složitější je to pod povrchem, kde se křižují kabely, potrubí a kanalizace. V některých ulicích působí podle IPR v podzemí až čtyřiatřicet různých subjektů.

To však vede k tomu, že se při každém větším zásahu musí tito správci mezi sebou dohodnout. A každý z nich obvykle trvá na dodržení nějakých vlastních norem – ať už jde o doporučené odstupy sítí, délky tramvajových ostrůvků, či rozmístění sloupů. A to přesto, že jde většinou jen o nezávazná doporučení.

„Příprava projektu se tak logicky stává především snahou všechno poskládat tak, aby všichni dotčení souhlasili. Výsledek je sice podle norem, ale z pohledu obyvatel města často postrádá logiku,“ říká Vácha. V horším případě se ulice rozkope tři roky po sobě, protože se na něco zapomnělo.

Své o správcích ostatně ví i restauratéři, kteří si chtějí na ulici otevřít zahrádku. Seznam institucí, které se k takové žádosti musí vyjádřit, je totiž neobyčejně dlouhý.

Že jde o zásadní problém, přiznává i náměstkyně primátorky pro územní rozvoj Petra Kolínská (Trojkoalice/Zelení). Jednoduché řešení podle ní však neexistuje. „Každá z těch institucí se samozřejmě přirozeně brání předávat své kompetence někomu dalšímu. Zároveň není ani reálná představa, že tady vytvoříme superúřad, který do sebe vstřebá dovednosti a pravomoci všech,“ říká.

Městské firmy potřebují dohled

Město se tak snaží alespoň o dílčí kroky. Na IPR vznikl manuál veřejných prostranství, jehož doporučení by při plánovaní rekonstrukcí měli správci respektovat. Jenže i tady je problém – manuál je závazný jen pro některé městské firmy.

Akciovým společnostem, jako je dopravní podnik, Pražské vodovody a kanalizace či TSK, jeho využívání město nařídit nemůže. „Nemáme ostatně ani moc způsobů, jak hlídat, že se manuál dodržuje, případně trestat, že se nedodržuje,“ přiznává Kolínská.

Problém je i to, že jednotlivé zásahy do veřejných prostranství projektují v městských firmách většinou specialisté ve svých oborech, kterým nejde ani tak o výsledné estetické kvality nebo uživatelskou přívětivost, ale zejména o technické řešení. Dopravní podnik tak především zajímá, zda jsou koleje a zastávky v dobré kondici, ale už tolik nehledí na jejich okolí.

Podobné je to i u TSK. „Teď se opravuje Nuselský most podle několik let starého projektu, který nikdo s IPR nekonzultoval. Výsledek je, že se zase rekonstruuje do podoby dálnice. Máme tam svodidla a zábradlí jako ve vězení. Most bude funkční, nebude do něj zatékat, ale rozhodně to nebude silnice, která patří do města,“ říká náměstkyně.

Zlepšení situace by podle ní mohlo přinést zřízení magistrátního koordinátora pro rekonstrukce. Ten by měl poslední slovo a ostatní účastníky stavby by úkoloval.

Ač je návrh na zřízení instituce skoro hotový, radní se jím zatím nezaobírali. Nejdříve je podle Kolínské potřeba zajistit, aby byly městské organizace schopny požádat magistrát o peníze pro opravy z každoročního rozpočtu ve stejný čas.