V pětadvaceti letech toho má za sebou vcelku dost. Od tradičního setkání uměleckých kovářů v malé vesnici na Berounsku nazvaného Svinařské řetězení přes EXPO 2012 v Mnichově, výstavy v Číně až po prezentaci své práce v Japonsku. Před nedávnem se Michael Šimek vrátil ze stáže ve Spojených státech, kde spolupracoval se sochařem Albertem Paleyem na obří kované plastice.
„Pracovali jsme společně na modelu čtrnáctimetrového monumentu pro město Boynton Beach na Floridě na každoroční festival Art Basel. Samotnou realizaci měl na bedrech Albertův tým,“ líčí nevšední zážitek absolvent příbramské waldorfské školy, na které nyní působí jako pedagog.
„Na té škole se mi líbí prostředí a také že tam nejsou pevně dané mantinely jako jinde, kde se člověk nemůže rozvíjet. To potom spoustu kreativních lidí zničí,“ míní s tím, že je rád za možnost učit.
„Je to výborná příležitost přiblížit studentům současnou tvorbu. Výuka historických slohů je určitě důležitá, aby člověk znal základ, ale oni skončí jen u toho, a to není dobře,“ myslí si Šimek.
Sám začínal výrobou mříží a plotů. „Postupně jsem si začal s materiálem hrát, zkoušel různé užitné doplňky a pak jsem získal příležitost zúčastnit se výstavy EXPO 2012 v Mnichově,“ upřesňuje.
Tam poprvé zjistil, jak to chodí v zahraničí, kde je člověk jen sám za sebe. „To mě nadchlo. V té době jsem se zabýval figurací a zvířaty, měl jsem tam kovaného papouška, páva a ještě pár drobných skulptur. A lidé byli také nadšení, protože to pro ně bylo něco nového a neotřelého,“ vzpomíná.
Příležitost má podle Michaela Šimka každý. „Při kulturních akcích jsem poznal spoustu zajímavých lidí. Slovo dalo slovo a zjistil jsem, že se takové možnosti naskýtají. Je to teorie šesti stupňů odloučení, která vychází z bezškálové sítě. Podle ní vám stačí šest bodů, abyste se spojil s kýmkoli na druhé straně světa. Jde o poznávání správných lidí,“ říká a přidává, co bylo na začátku jeho cesty za oceán.
„Když jsem začal pracovat s čistě abstraktními tvary s plastickou deformací materiálů, hodně lidí mi řeklo, že jim to něco připomíná. Zjistil jsem, že je to podobné dílům italských sochařů Simona a Tonyho Benettonových a také Alberta Paleyho,“ vysvětluje, proč předního amerického tvůrce tedy oslovil.
„Nebylo to nic jednoduchého, protože je to člověk světového formátu a žádostí o kontakt má spoustu. Později jsem zjistil, proč mi stáž umožnil. Původně je totiž také řemeslník – zlatník a pak přešel na kovařinu. A také začínal s prací v Japonsku a je mu blízká i tamní filozofie. V tom jsme si podobní,“ naráží Šimek na svou japonskou zkušenost. „Byl jsem tam loni a v tokijském studiu předváděl svou práci,“ dodává.
Kořeny sahající do roku 1850
Michael Šimek pochází z rodiny, kterou kovařina živila již od roku 1850. „Praděda po příchodu komunistů ještě chvíli působil v zemědělském družstvu, ale tam mohl vyrábět jen klasické nářadí. Dlouho jsem netušil, že jsme kovářství měli v rodině tak zakořeněné,“ říká příbramský rodák, který o jiném řemeslu neuvažoval. „Asi jsem už měl kovařinu geneticky danou,“ usmívá se. V New Yorku vystřídal všechny pozice od manuální práce přes navrhování, konzultace s investory a představování produktů.
„Nejvíce mě bavila práce přímo s Albertem Paleyem. Cítíte z něj nadšení pro danou věc. Je to megaloman. Nedělá na jedné soše, ale má rozděláno pět šest projektů. To je úžasné,“ popisuje Šimek.
Ze zámoří se vrátil s novými nápady. „Měl jsem možnost se přiučit. Viděl jsem, jak navrhoval něco, co je deset patnáct metrů vysoké. Musím říct, že mě tím Albert trochu nakazil, takže se i já chystám na pořádné kusy,“ plánuje. Jeho dosud největším dílem se stane třímetrová skulptura obětem komunismu, která bude příští rok instalovaná v lešetickém památníku Vojna.
