Historický sen Pražanů se stal skutečností. Starosta se změnil v primátora, z obyvatel 37 venkovských obcí a měst se stali noví občané metropole Československa. Na Nový rok 1922 vstoupil v platnost zákon o Velké Praze. Norma, po níž komunální politici toužili půl století, překreslila mapu a změnila život tisícům lidí.
V širokém pásu od Bohnic přes Hloubětín, Vysočany, Královské Vinohrady, Braník, část Modřan, Chuchli, Košíře, Liboc, Dejvice se tyto a další obce z dosavadních „venkovských“ okresů Karlín, Žižkov, Smíchov, Královské Vinohrady a Zbraslav přesunuly pod správu Hlavního města Prahy. „Nešlo o patriotismus venkovských obcí, ale nepřízeň vídeňské vlády k rozšíření hlavního města,“ popsal důvody dlouhého čekání na proměnu hlavního města historik Emanuel Poche. Rozšiřování Prahy na počátku 20. století bránily i hádky a obstrukce českých a německých poslanců zemského sněmu.
Velká Praha v průběhu let vznikla připojením 37 obcí (6.1.2017)
Praha zůstávala opomíjena. Imperiální metropole Vídeň, přístavní jadranské město Terst, ale třeba i Krakov se za éry Rakouska-Uherska rozšíření dočkaly již v 19. či na počátku 20. století. České královské hlavní město muselo čekat na republikánský převrat v roce 1918.
Vichr změn bezprostředně po 28. říjnu smetl pražského starostu Karla Groše. „Ukázal se poddajným a málo hrdě konal, nejen co se musilo, nýbrž mnohem víc nadto, co mu nebylo přikazováno,“ znělo zdůvodnění vyhazovu schopného úředníka a právníka. Novým mužem číslo 1 se na radnici stal Přemysl Šámal a kromě očisty od „rakušáctví“ se na pořad dne dostalo i rozšíření Prahy.
Nový pražský starosta jednal energicky. Ještě před koncem roku 1918 se Šámalův návrh na expanzi metropole za její těsné hranice ocitl v Národním shromáždění. Parlament kvůli tomu zřídil Výbor pro Velkou Prahu, s vedením dotčených obcí a starostů jednali i úředníci z ministerstva vnitra.
Finance, vzdělání, daně, regulace a stavební předpisy, hygiena, doprava či bezpečnost. I o tom kandidáti na vstup do Velké Prahy a magistrát vedli vášnivé diskuse, v nichž byly prolity litry inkoustu. „Hlavní překážkou, proč připojení předměstí ku Praze neučinilo větších pokroků, byla nestejná výše domovní daně činžovní v Praze a v obcích sousedních, daň potravní a dávky školní,“ shrnul ožehavé body jednání na začátku roku 1920 poslanec Ivan Markovič.
Na dani činžovní stávající Pražané platili více než na venkově. V hlavním městě tato suma činila ze 100 korun nájmu 22,66 koruny, mimo Prahu 14 korun. Akcíz neboli potravní daň bývala vybírána v Praze za různé zboží, mezi nějž patřilo například i uhlí a dřevo na otop.
Praha metropolitní
|
Mezi úředníky a zastupiteli se debatovalo i o financích na vzdělání. Podpora škol mezi hlavním městem a okresy za jeho hranicemi se lišila. „Praha platí veškeren věcný náklad na školy obecné a měšťanské, nedostávajíc jako okresy venkovské zemského příspěvku,“ objasnil problém poslanec Markovič.
Nejen daně či školní správu čekaly novinky. Změnil se třeba i dohled nad bezpečností a bojem s kriminalitou. Šedozelené četnické stejnokroje po rozšíření nahradily modré, policejní. V otázce rozšíření revíru pražského policejního ředitelství obce neměly poslední slovo. „Proti vůli obce, jíž se týče, může býti policejní obvod rozšířen vládním nařízením,“ stanovil striktně zákon.
Změny řeší kompromis
Praha a adepti na její rozšíření se lišili i podle politické mapy výsledků prvních republikánských komunálních voleb. V Praze v roce1919 triumfovali Kramářovi pravicoví národní demokraté s 32 procenty hlasů. V 37 přistupujících obcích radnice obsadili především národní socialisté s 29 a sociální demokraté s 27 procenty hlasů. Národním demokratům však vítězství v metropoli moc platné nebylo, národní socialisté a sociální demokraté je přehlasovali.
Po Šámalovi se stal primátorem národní socialista Karel Baxa, na národně demokratického zastupitele Josefa Rotnágla zbyl jen druhý post náměstka primátora. Národní socialisté ovládli i důležité radnice Karlína, Smíchova, Žižkova a Královských Vinohrad.
Sporné body v konečné podobě zákona řešil zpravidla kompromis. „Úprava daně domovní, třídní i činžovní a potravní daně nadále zůstává prozatím beze změny. Obecní dávky a poplatky budou se vybírati i po sloučení nadále podle dosavadní výměry potud, pokud nebudou jinak upraveny,“ řešil citlivé finanční otázky příslušný zákon o Velké Praze, pro který poslanci Národního shromáždění zvedli ruku v roce 1920 s tím, že v platnost vstoupí k Novému roku 1922.
Překlenutí finančních rozporů mělo vyřešit pražské Ústřední zastupitelstvo ve lhůtě deseti let. Počet jeho členů se zvýšil na sto, podle poslanců i radních šlo o odpovídající počet. „Stačí poukázati, že londýnská hrabská rada čítá 118 členů, pařížská obecní rada 80 členů, a podle zkušenosti, čím je sbor početnější, tím je vedení a usnášení obtížnější,“ komentoval to tehdejší poslanec Národního shromáždění Emil Špatný.
Nezměnila se ani stávající působnost soudů a vedení pozemkových knih, i to norma ponechávala na další zákonné úpravy. Zákon o Velké Praze řešil i přijímaní dalších obcí do svazku metropole. Nutným předpokladem měla být dvoutřetinová většina hlasů zastupitelstva magistrátu a rady příslušné obce.
O zrodu Velké Prahy se diskutovalo i v kuloárech, mezi politickými špičkami republiky v takzvané „Pětce“. Tedy koalici pěti vládních stran, v níž dominovali Švehlovi agrárníci a Tusarovi sociální demokraté. Výsledkem bylo, že část pražských správních a hospodářských agend zůstala dál v pravomoci ministerstev vnitra a financí.
„Švehla si chtěl podržet vliv na správu hlavního města. Přitom věděl, že agrárníci budou ve Velké Praze tvořit menšinu, hodlal tak proto činit prostřednictvím vlády,“ vysvětlil jednání agrárnického lídra historik Antonín Klimek.
Splněný sen pražských politiků
O vytvoření Velké Prahy politici usilovali od 60. let 19. století, kdy po prohrané pruské válce ztratilo hlavní město pevnostní statut. „Hned v letech 1868 a 1869 za starosty Karla Leopolda Klaudyho, když byla připravována reforma obecního řádu pražského, bylo usilováno i o sloučení sousedních obcí s Prahou,“ uvádějí historici. Tehdy ještě marně.
