Čtveřice kamarádů společně ve Velorexech 350 cestuje již od první poloviny devadesátých let. | foto: Velorex Club v AČR

Nadšenci hadrákem objeli Island, trápila je šotolina i sopečný prach

  • 0
Čtveřice nadšených fanoušků velorexu vyrazila s těmito vozítky na cestu po Islandu. Víc než pět tisíc kilometrů zvládly padesát let staré Velorexy 350 bez větších problémů. V minulosti se s nimi parta cestovatelů dostala i za polární kruh.

Kožená vozítka značky Velorex sice působí křehce a pro jízdu nedůvěryhodně, ale čtveřice kamarádů dokázala opak. A to nejen na Islandu. Téměř čtvrt století s těmito „autíčky“, původně vyráběnými pro invalidy, vyráží na dobrodružné a dlouhé výpravy do zahraničí.

Vloni s hadráky zdárně zdolali zmíněný Island. Najeli přitom na pět a půl tisíce kilometrů. Sopečný ostrov skřítků celý objeli a nebáli se pustit ani na hrbolaté šotolinové cesty.

Island byl další severskou metou v řadě jejich cest, na které se nevšední cestovatelé pouštějí už od 90. let. Zároveň to ale byla cesta dosud nejnáročnější, což byl i důvod, proč si ji nechali na rok 2015. „Důstojně jsme tak oslavili 25 let existence našeho Velorex clubu,“ vysvětlil jeho předseda a vedoucí Velorex Expedice Island 2015 Ladislav Šustr.

Pro ty, kteří se snaží pochopit, proč někdo cestuje zrovna hadrákem, mají velorexáři nejedno vysvětlení. Ve zkratce jde hlavně o jejich životní styl.

„Doslova tím žijeme. Z jízdy velorexem je větší požitek než z jízdy moderním osobním automobilem se střechou a zataženými okénky. Ve velorexu okolní krajinu cítíte, v normálním autě ale kolem vás běží jen jako na televizní obrazovce, proto velorexy tak žereme,“ řekl Šustr, který má doma čtyři tyto stroje.

S historickými tříkolkami parta projela od roku 1992 Švédsko, Norsko, Finsko, Velkou Británii a řadu dalších zemí. Dosáhli i Severního mysu (Nordkapp) v Norsku a několikrát severního polárního kruhu. Kola jejich strojů se točila na Lofotech, Shetlandech i Orknejích.

Motory aut si opravují sami

Na Expedici Island 2015 vyrazili 11. června z Kralup nad Vltavou. O pět dní později se nalodili na trajekt v dánském přístavu Hirtshals, jenž je dopravil na Island, který za dva týdny objeli.

„Jsme zvyklí na bojové podmínky. Při cestách si vždycky vozíme většinu jídla s sebou, spíme pod širým nebem či ve stanech a bereme také množství náhradních dílů a speciálního nářadí. Dokážeme tak odstranit většinu závad na místě či rozebrat a složit motory našich strojů i v polních podmínkách,“ přibližují způsob svého cestování členové expedice.

Podle Roberta Němce, hlavního mechanika výpravy, je ale cestou na Island a zpět nestihla žádná větší závada. „V podstatě jsme prováděli jen drobnou údržbu,“ zmínil majitel hned sedmi hadráků.

Poděkovat za to mohou i vlastní precizní přípravě. Než vyrazili na cestu, tak své čtyři expediční Velorexy 350 kompletně rozebrali a zase složili. „Čím jsou naše stroje starší, tím víc vydrží, o nás to ale bohužel platí naopak,“ doplnil se smíchem Šustr.

Tak jako jiní cestovatelé po tomto svérázném ostrově bojovali hlavně s proměnlivostí počasí. Zima ale nebyla jejich hlavním problémem, přestože hadraplány nemají topení. Zatnout zuby museli na zdejších šotolinových silnicích plných hrbolů. „Někdy jsem měl pocit, jako bychom jeli po železničních pražcích,“ vzpomíná na drncání člen výpravy Štěpán Kubíček.

Turisté velorexy milují, řidiče jen tak nepustí

„Z žádné cesty jsme velorexy nepřivezli tak poničené jako z Islandu, a to hlavně kvůli sopečnému prachu, který je tam všude. Všechno se muselo vyčistit. Měli jsme to ale dobře načasované a vozidla vydržela jen tak tak do konce výpravy,“ zhodnotil cestu Šustr.

Zatímco v Česku se lidé za velorexy otáčejí, v západních zemích je z nich okolí doslova hotové.

„U nás to lidé alespoň znají. Na Západě je to ale dost atypická a unikátní věc. Trubky potažené plátnem na třech kolech tam lidi vidí poprvé,“ řekl Šustr a jeho kolega Němec doplnil: „Když někde zastavíme, tak se obvykle dohadujeme, kdo k velorexům pro něco dojde. Protože jakmile k nim přijdete, hned jste polapen turisty.“