Svou tvůrčí činnost si Patrik Hartl vyzkoušel také na poli literatury, román Prvok, Šampón, Tečka a Karel líčí příběh čtyř kamarádů, kteří si dvacet let po maturitě snaží dokázat, že ještě nejsou usychající staří chlapi. Následkem toho si začnou klást bláznivé, nekonvenční úkoly jako za doby, kdy jim bylo osmnáct. Při psaní se však Hartl chytil do vlastní sítě: "Začal jsem si klást otázku, zda úkoly, které si zadávají tihle čtyři osmatřicátníci, bych byl schopen splnit také já." Tato otázka donutila spisovatele k výzvě Nebuď sráč namířené na něho samotného, ale i čtenáře. A tak po částečné modifikaci prvního úkolu se Hartl minulý únor svlékl do naha a přeběhl jen v botách celé Staroměstské náměstí.
Video, jak přebíháte nahý Staroměstské náměstí, točili herci Tomáš Hofmann a Kryštof Hádek. Podporoval vás v tom ještě někdo, nebo vás od toho lidé spíš odrazovali?
Ne, nepodporoval mě nikdo, naopak mě všichni od toho odrazovali, říkali, že se jen ztrapním a budou se za mě stydět. Já jsem si však stále kladl otázku, zda to, co jsem vymyslel pro ty postavy, bych byl schopen udělat také. Stále mě ta myšlenka užírala, kdybych to totiž nedokázal, přestal bych si sám sebe vážit. Takže i přesto, že mi spousta lidí říkala, že je to blbost, že dnes běhá nahý kdekdo, aby propagoval různé věci, že to nikdo neocení, rozhodl jsem se do toho jít. A nešlo mi o to, aby mě někdo pak ocenil, já to běžel kvůli sobě. A nyní již vím, že když zatnu zuby, dokážu mnohé. Jsem rád, že jsem nevyměknul. A vím, že například mému synovi, až mu bude patnáct, mu tohle přijde dobré.
Vy jste však vyzval i čtenáře, aby se "ukázali". Dokonce jim na vašich webových stránkách slibujete certifikát. Kolik jste jich zatím rozdal?
Před půl rokem běžel kluk, kterého neznám. Přeběhl Staromák se vší parádou, takže má od nás certifikát. Zatím tedy zůstalo jen u jednoho, asi je to přeci jen těžký úkol. Pro mě však bylo důležité, že jsem to zvládl sám.
Tak teď váhám, jestli si tu knížku vůbec mám taky přečíst…
Cha, cha, cha, abyste se nedostal do situace, že budete muset sám sebe přesvědčit, jestli na to máte, nebo ne.
Možná vám ale po přečtení tohoto rozhovoru přibudou další videa.
Klidně, já budu rád, když knížka lidem přijde zábavná a zároveň bude mít pro ně smysl. Důležité je, že mezi mnou a čtenářem bude interakce. To bývá málokdy. Lidé sice třeba chodí po stopách knih, ale že by to bylo zakódované už v příběhu, to se málokdy vidí a to mě na tom bavilo.
V souvislosti s vaší novou hrou Hvězda zdůrazňujete, že byla napsána na tělo Evě Holubové. Proč jste si vybral právě ji?
Před mnoha lety se mi povedlo zrežírovat představení Caveman a od té doby jsem dostal řadu nabídek, abych režíroval, případně napsal one man show. Četl jsem spoustu textů, připadly mi však poměrně slabé. Zároveň jsem však nikdy nenašel odvahu napsat vlastní one man show, jelikož jsem vůbec netušil o čem a jak. Takže jsem podobné nabídky až sveřepě odmítal. Pak jsem se domluvil s Evou Holubovou, že bychom mohli udělat něco společného. Že to bude one woman show, jsem vůbec netušil. Jedné noci mě napadl příběh o herečce, jež hraje 35 let v oblastních divadlech a hvězdu z ní udělá po tak dlouhé době až jedna role v seriálu. Eva byla taky dlouhá léta neznámou herečkou, přestože byla vynikající. Najednou jsem měl příběh a během tří čtyř hodin jsem napsal základní rámec. U one man show musí být silný příběh, protože ho divákům vypráví jen jedna osoba. Zároveň jsem věděl, že interpretační schopnost Evy Holubové, její obrovský talent bezprostřední komunikace s diváky a příběh herečky, která byla dlouhou dobu opomíjená, je věc, která bude fungovat.
A jak na váš nápad reagovala Eva Holubová?
Já jsem ji psal mail ještě z dovolené, že mě napadla one woman show a hned to v ní rezonovalo. Je to pro ni blízké téma, jelikož to v modifikované podobě zažila. Na první čtené zkoušce jsem byl nervózní, protože Eva je opravdu chytrá. Ona sice ve filmech hraje často prosté, obyčejné postavy, ale v reálném životě je to velmi inteligentní dáma a není lehké ji o něčem přesvědčit, když to intelektuálně neakceptuje. Nicméně to přijala rovnou a měla z toho radost, protože se jí to emocionálně dotklo. Společně jsme pak diskutovali o různých scénách, co by bylo dobré doplnit, co naopak vykrátit a podobně. Nakonec vznikly čtyři verze, přičemž se hraje ta poslední a to téměř bez improvizace. Eva má však velký dar spontaneity, takže to nakonec vypadá jako právě vznikající a odvíjející se příběh. To dokáže málokdo.
Režisér Patrik Hartl s herečkou Evou Holubovou
Představení trvá hodinu a půl a je bez přestávky…
Musím říct, že mám velkou radost z toho, že to divákům nepřijde vůbec dlouhé, pozorně naslouchají a přitom se u toho také baví. Velký dík samozřejmě patří Evě. Já jsem se bál, jestli to zvládne i fyzicky, protože napumpovat veškerou energii z postavy do diváků je velmi náročné. Kdyby jí ta síla měla během představení dojít, tak by to bylo špatně, ona však zvládá všechno skvěle.
V současné době máte s Ivanou Chýlkovou a Janem Potměšilem připravenou novou hru Hlava v písku, která bude mít premiéru v září. Inspiroval jste se jednou nedávnou událostí v Maďarsku…
Ano, ta je však v příběhu nakonec zcela marginální. Neřeknu vám, co to bylo, protože jsem zjistil, že diváci mohou být příjemně překvapeni, když tuto okolnost nebudou znát. Fakt ale je, že jedna novinová zpráva z Maďarska, z jednoho kukuřičného pole, nedaleko Budapeště mě donutila přemýšlet nad tím, jak se takový člověk, který je v té zprávě zmíněn, vůbec dostane do takové životní situace, protože to bylo šílené jako od Tarantina. A začal jsem vymýšlet, co se mu asi mohlo stát. A co je to vůbec za člověka. Nakonec jsem vymyslel celý příběh, který však s tou zprávou nesouvisí, odchýlil jsem se žánrově a vznikla z toho provokativní, nekonvenční love story, s čímž jsem vůbec nepočítal.
S Ivanou Chýlkovou spolupracujete dlouho, s Janem Potměšilem je to poprvé, jak vás napadlo dát dohromady takovou dvojici?
Já když něco píšu, tak většinou je to již přímo pro někoho, protože s ním chci spolupracovat. S Ivanou jsem byl domluvený, že něco společně připravíme. Honza Potměšil viděl moji inscenaci v Divadle v Celetné Něžná je noc od Dostojevského a po představení jsme se dohodli, že bychom mohli také vymyslet něco společného. V tu chvíli jsem měl Ivanu a Honzu, jen jsem nevěděl, jak si s takovouto netradiční dvojicí poradit. Pak přišla již zmiňovaná zpráva z Maďarska a mně se hned začalo všechno spojovat. Přesto že oba herci jsou poměrně jiní, každý si prošel jinými divadelními historiemi, tak se k sobě velmi hodí. Ivana je femme fatale, která zároveň dokáže být nekonvenční a dělat si ze sebe srandu, čehož režiséři poměrně málo využívají. A Honza je testosteronový hovado, to je chlap, který má v sobě navíc spoustu komediálnosti. Proto se k sobě tak hodí. To mě začalo provokovat a začal jsem vymýšlet nekonvenční love story, která by mohla spojit tyto dva lidi dohromady.
V rámci Studia DVA zatím tíhnete ke komediálním inscenacím. Nepřemýšlíte také o vážnějších tématech?
Mě baví psát scénáře, jelikož dopředu nevím, jak příběh skončí a jaký druh inscenace to bude. Že bych napsal v současné době něco vážnějšího, se mi zdá nepravděpodobné, jelikož jak stárnu, tak mi dělá dobře, když se lidé smějí. Těší mě bavit lidi. Má ambice je, aby se bavili chytře a aby je zaujala osobní výpověď. Já mám v sobě zakódovanou touhu vyprávět i vážné věci humorným způsobem. Milan Lasica mi jednou řekl, že jeho celá existence je motivována především tím, aby se lidé smáli. Kdyby věděl, že se smát nebudou, tak by tam před ně nevlezl.
