Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Turistickým unikátem středních Čech čtenáři zvolili labyrinty v Loučni

  12:00aktualizováno  12. června 13:01
Jedenáct labyrintů na zámku Loučeň zvolili v anketě iDNES.cz a MF DNES čtenáři za turistický unikát středních Čech a Prahy. Dostal 164 hlasů a vyhrál s velkým náskokem před úzkou pěší uličkou u Karlova mostu. Vítěz postupuje do celostátního finále, které začalo ve čtvrtek v poledne.

Bludiště v parku zámku Loučeň | foto:  Radek Cihla, MAFRA

Celostátní kolo, do nějž postoupili vítězové všech dílčích krajských soutěží, začalo ve čtvrtek v pravé poledne a potrvá až do půlnoci čtvrtka 19. června.

Hlasovat o celostátní turistický unikát můžete zde

V krajském kole hlasovali čtenáři více než dva týdny. V nabídce deseti tipů z Prahy a Středočeského kraje se nakonec objevilo 579 hlasů, vítěz jich posbíral téměř jednu třetinu.

Výsledky krajského hlasování zde

A jaké krajské unikáty čtenáři v anketě vybírali?

1.Jedenáct labyrintů na jednom místě

Proč se proslulý Taxisův příkop jmenuje právě takhle? Nevíte? Pak je čas navštívit zámek Loučeň, bývalé sídlo šlechtického rodu Thurn -Taxisů, ležící mezi Nymburkem a Mladou Boleslaví. Důvodů k návštěvě památky najdete více.

Především pro děti je obrovským lákadlem Labyrintárium v zámeckém parku. Soubor jedenácti labyrintů a bludišť je unikátem i v rámci Evropy. Jeho projektantem je Angličan Adrian Fisher, nejvýznamnější světový tvůrce labyrintů.

Bludiště v parku zámku Loučeň

Bludiště v parku zámku Loučeň

 Celé labyrintárium je rozmístěno uprostřed přírody a za pěkného počasí je jeho zkoumání opojné.

Zámecký park o rozloze 23 hektarů propojuje naučná stezka, s množstvím informací o historii labyrintů i jejich významu pro různé kultury: od starověkých Keltů, přes gotické katedrály až po zvyky indiánů.

Barokní zámek Loučeň byl vystavěn ve 14. století na místě tvrze. V jeho expozici jsou i vzpomínky na vzácné návštěvy, třeba rakouského císaře Františka I., amerického spisovatele Marka Twaina či skladatele Bedřicha Smetany.

V letech 2000 až 2007 byl zámek zrekonstruován, vrátila se do něj velká část původního mobiliáře, doplněn byl o další historický nábytek.

A ještě jedna perlička. Loučeň se pyšní nejstarším českým fotbalovým klubem, přičemž hrát a trénovat se začínalo v roce 1889 v zámecké zahradě.

2.Úzká pěší ulička se semaforem u Karlova mostu

 Červená na semaforu přikazuje chodcům: Zůstaňte stát! Až když blikne zelená, mohou se lidé dát do pohybu. V nejužší pražské uličce, která vede na zahrádku restaurace Čertovka a k vyhlídce na Karlův most, nehrozí srážka s motoristou.

Nejužší ulička v Praze - Ulička, kterou musí řídit semafor. (20. 12. 2007)

Nejužší ulička v Praze - ulička, kterou musí řídit semafor. (20. 12. 2007)

 Semafor je mnohem unikátnější - zabraňuje, aby se nestřetli chodci. Půl metru šířky v nejužším místě uprostřed chodbičky stačí tak akorát pro jednoho návštěvníka. A při nadváze si jedinečnou procházku raději rozmyslete.

Nebo bude hrozit opakování svízelné situace z konce minulého tisíciletí, kdy se korpuletní turistka z Německa v uličce zasekla. Nemohla pokračovat ani jedním směrem. "Nakonec jsme ji museli namydlit, aby po stěnách klouzala snáz," vzpomínal majitel restaurace Čertovka Jan Hynek.

Světelná signalizace se stala atrakcí, ale má i administrativní opodstatnění. Bez semaforů by ulička nemohla být zkolaudovaná jako únikový východ z restaurace.

K bezejmenné nejužší pražské uličce vede cesta od ulice U Lužického semináře. Historie tamních památkově chráněných objektů sahá až do 15. století.

3.Pacoldova vápenka ve Velké Chuchli

Pacoldova, Pecoldova, Petzoldova... Jméno unikátní vápenky na pomezí Velké Chuchle a Slivence se uvádí v různých podobách, správná je však jen ta první. Dvě spojené vápenické pece totiž vznikly podle patentu Jiřího Pacolda, profesora pozemního stavitelství a rektora ČVUT.

Pacoldova vápenka

Pacoldova vápenka

Stavba to byla průlomová, kromě netypického vzhledu třeba také tím, že v ní bylo možné zpracovat netříděný vápenec. Ten se těžil v nedalekém lomu a přepravoval se ruční kolejovou drahou.

Objektu dominují dvě dvojité šachtové pece. Plnily se vápencem shora, po dřevěné lávce. Nebyla to snadná práce: kámen lámala šestice dělníků, u pece se ve třech směnách točilo dalších šest lidí - topiči a nahazovači kamene. Za den se natřikrát podařilo vyrobit až 100 metráků vápna.

Vápenka přestala pracovat v roce 1938. Od té doby chátrala, využívali ji jen filmaři, kteří v ní natáčeli hrůzostrašné scény. Stavbě hrozilo i zboření, ale nakonec v roce 1966 získala status technické památky. V letech 2004 až 2005 byla opravena a dnes láká nejen odborníky na techniku a architekturu, ale i turisty.

4.Záhadné kamenné řady u Kounova

 Na první pohled nejspíš bylo těžké si všimnout, že tyhle kameny v lese na náhorní plošině u středočeského Kounova vůbec tvoří nějaký ucelený soubor.

Možná i proto jim až do roku 1934 nikdo nevěnoval zvláštní pozornost. Když ale pak na ně upozornil mladý kounovský učitel Antonín Patejdl, rozpoutala se kolem kamenných řad debata, která neutichla dodnes.

Záhadné kamenné řady u Kounova. Na lokalitě o rozloze zhruba 11 hektarů se...

Záhadné kamenné řady u Kounova.

 Stále totiž není jasné, proč kdosi srovnal několik tisíc mohutných kamenů na plochu několika hektarů a to tak, aby v nepravidelných rozestupech běžely vedle sebe téměř rovnoběžně ve 14 řadách a téměř přesně ve směru od severu k jihu. A jisté není ani to, kdy se tak stalo.

Spekulací existuje celá řada - mluví se o pravěkém závodišti, kde by kameny označovaly dráhy, o pravěkém kalendáři i o tom, že jde o mnohem mladší záležitost - tedy středověké rozhraničení jednotlivých parcel lesa, respektive dřívějších polí. 

A nejnověji se hovoří i o tom, že by mohlo jít o stopy po pokusu Schwarzenbergů pěstovat chmel novou metodou z konce 19. století. Kameny by pak tvořily základ pro konstrukce, kde by chmel visel.

5.Kamenný pastýř kráčí vstříc konci světa

 Štíhlý, osamělý, ale nápadný. Charakteristika vystřižená jako ze seznamky sedí i na největší český menhir. Nejčastěji se mu říká Zkamenělý pastýř. Ale výjimečné nejsou ani názvy Kamenný muž či Zkamenělec.

Kamenný pastýř je největší menhir v Česku. Leží asi kilometr od obce Klobouky...

Kamenný pastýř je největší menhir v Česku.

 Záleží na tom, ke které pověsti o vztyčeném kameni u obce Klobuky na Kladensku se přikláníte. Jedna z nich tvrdí, že se jedná o pastýře, kterému se zatoulaly ovce a on tak zoufale čekal na jejich návrat, až zkameněl.

Nejznámější legenda se prý teprve naplní. Zkamenělý pastýř se při každém zvonění v kostelíku v Klobukách přibližuje krokem o velikosti zrnka písku. Až dorazí ke kostelíku, nastane konec světa. To by měl odvrátit kostelík z protější strany. Když se zvoní v Kokovicích, kámen se musí vrátit zpět.

Tři a půl metru vysoký balvan ze železitého pískovce stojí osamoceně v poli poblíž silnice na Telce. Jak dlouho? To se neví. Nejstarší zmínky se datují k roku 1841.

6.Obora bílých jelenů u zámku Žleby

 Dravci, sovy, kunovité šelmy. Ale hlavně: v oboře u zámku Žleby nedaleko Kutné Hory se chovají vzácní bílí jeleni. Jejich počet se rozrostl až na 120 kusů, což je v rámci střední Evropy unikátní počet.

Bílí jeleni se na české území dostali kolem roku 1780 z Persie, kde žili v divoké přírodě. Na svých panstvích je začalo chovat několik významných rodů, jenže zvěři se příliš nedařilo, takže po čase zůstalo posledních deset bílých jelenů v oboře Kinských. Jejich potomky nyní najdete ve Žlebech.

V oboře zámku Žleby na Kutnohorsku je možno spatřit oboru vzácných bílých jelenů

Oboru s bílými jeleny najdete u zámku Žleby na Kutnohorsku

 Hrabě Kinský totiž přesunul poslední jeleny do Žehušic na Kutnohorsku, kde se jim začalo dařit a část z nich skončila v nově renovované zámecké oboře ve Žlebech. V roce 1979 tam dorazil i bílý jelen Bořivoj, tehdy největší a nejsilnější kus stáda.

Při návštěvě Žlebů lze bílé jeleny spatřit na vzdálenost několika metrů při jejich přikrmování, na které vždy časově navazuje sokolnický program, ukazující i výcvik dravců a sov. V rozlehlé oboře jsou také výběhy s muflony, daňky, siky, srnčí zvěří či divočáky.

Samotný zámek byl původně gotickým hradem, přestavba do současné podoby skončila v roce 1868. V romantických interiérech jsou starožitnosti z celé Evropy.

7.Opuštěná benzinová pumpa na Zličíně

 Architektonické vzpomínky na první republiku mohou mít různou formu. Honosné vily, bytové domy, továrny, paláce. A nebo už skoro rozpadlá benzinová pumpa.

Kdo o téhle stavbě ve zličínské ulici Na Radosti nic neví, toho těžko na první pohled ohromí. Posprejované stěny, opadaná omítka a dávno vymlácené sklo v oknech, to nevypadá na lákadlo pro turisty.

Opuštěná čerpací stanice z roku 1936 v ulici Na radosti na pražském Zličíně.

Opuštěná čerpací stanice z roku 1936 v ulici Na Radosti na pražském Zličíně.

 Přitom má tahle benzinka své zvláštní kouzlo. Za její stavbou totiž stál známý architekt Ladislav Machoň, jeden z předních českých představitelů art deco a funkcionalismu.

V roce 1936 vypracoval její návrh pro firmu Vacuum Oil Company a objektu vtiskl jednoduchost: malý prodejní kiosek, plochá střecha kryjící výdejní stojany a jeden sloup, který ji podpíral - víc nebylo potřeba.

Podobné pumpy známe z amerických filmů, v jednom ohledu však stavba odkazuje spíš na stále přetrvávající britský fenomén, jízdu vlevo. Z dnešního pohledu stojí vlastně v protisměru, v době, kdy se pumpa stavěla, se jezdilo na opačné straně než v současnosti. Už po třech letech se ale ke stojanům muselo přijíždět z jiného směru, po vzniku protektorátu byla uzákoněna jízda vpravo. Benzinka byla naštěstí postavena symetricky, takže ji řidiči mohli využívat dál.

Dokdy? V mapě Prahy byste ji jako čerpací stanici Benziny našli ještě v 80. letech. Pak byla zrušena a poničena vandaly.

8.Do kráterů dávné sopky nedaleko Kladna

 Ještěd, Milešovka či Říp. Při dobré viditelnosti lze dohlédnout na všechny tyto vrcholy z Vinařické horky na Kladensku. Jak na ni? Po naučné stezce.

Kráter bývalé sopky u obce Vinařice nedaleko Kladna

Kráter bývalé sopky u obce Vinařice nedaleko Kladna

 Cestu ke kráteru bývalé sopky turistům zpestřuje deset zastávek s informačními tabulemi, které byly zrekonstruovány v roce 2008. Uvádějí podrobnosti o geografické stavbě sopky i zajímavé fauně a flóře v lokalitě.

Výšlap není dlouhý, ale fyzicky náročný kvůli převýšení. Stezka vede rozmanitou krajinou - kolem pastvin i lesů. Na vrcholu ve výšce 413 metrů čeká výhled na lom, kde se dříve těžil čedič.

9.První betonový most v Čechách je v pražské Libni

 Pověst o tom, že se při stavbě pražského Karlova mostu přimíchavala do malty vajíčka, zná snad každé české dítě. V Praze ale existuje i most, u nějž výlučnost materiálu dokládají fakta - byť jde jen o na první pohled obyčejný beton.

První betonový most v Čechách. Přes řeku Rokytku v pražské Libni.

První betonový most v Čechách byl v roce 1896 postaven přes řeku Rokytku v pražské Libni.

Most přes Rokytku v Zenklově ulici v Praze 8 je totiž prvním silničním betonovým mostem v celých Čechách. Přes vodu se klene od roku 1896 a jeho stavba trvala pouhých 35 dní. Kromě aut slouží i tramvajím.

Unikátní je také svou pamětní deskou, která je na východní straně a zmiňuje výše uvedené údaje. To usnadnilo práci hlavně historikům, většina mostů totiž podobné cedule nemívá, a tak je velmi těžké datovat přesnou dobu jejich vzniku.

A komu by se nechtělo do Prahy, může si prohlédnout model libeňského mostu i s funkčním elektrickým osvětlením v Muzeu silnic a dálnic ve Velkém Meziříčí.

10.Vysočanský poledník, který vlastně poledníkem není

Co má Hierro, nejmenší z Kanárských ostrovů, společného s pražskými Vysočany? Asi víc, než by si někteří přáli. Dvě místa vzdálená tisíce kilometrů totiž spojuje jeden velký omyl, na který v Praze zůstala kuriózní památka.

Ostrov Hierro byl kdysi považován za místo, kde končí svět. Tehdy na něj umístili nultý poledník. Až po velkých mořeplaveckých objevech se přišlo na to, že je všechno trochu jinak, a poledník se přemístil do anglického Greenwiche.

Pamětní deska věnovaná vysočanskému nultému poledníku z roku 1997. Později se...

Pamětní deska věnovaná vysočanskému nultému poledníku z roku 1997.

V roce 1997, kdy Vysočany slavily 95. výročí povýšení obce na město, na radnici přemýšleli, jak tuto událost připomenout. Kdosi zapátral ve starých knihách, zjistil, že ve Vysočanech byl dřív pro potřeby měření času vyznačený poledník, a bylo jasno - necháme vyrobit pamětní desku se souřadnicemi.

Mělo to však háček: kniha, která posloužila jako inspirace, byla z doby, kdy byl nultý poledník ještě na Hierru. V roce 1997 se už dávno nepoužíval, takže souřadnice, které dnes najdete na pamětní desce, odkazují místo do Vysočan úplně jinam - na Ukrajinu, do okolí obce Šramkivka.

Aby toho nebylo málo, deska oficiálně ani není umístěna ve Vysočanech, ale v katastru Libně, nedaleko stanice metra Českomoravská. Není divu, že na poledník by mnozí místní raději zapomněli.

Autoři: , , , ,






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.