Život roháče připomíná shakespearovské drama často se smutným koncem. Brouk vyniká dominancí, kterou logicky získal díky své velikosti a brnění s velkými kusadly. Když z kůry stromu někde vyteče šťáva, na niž se slétávají vosy, sršni nebo zlatohlávci, lehce tyto konkurenty vytlačí, aby se sám nakrmil.
„Roháč je výjimečný i tím, jak bojuje o samičku. Když se samci utkají na kmeni, to jsou prostě přenádherné souboje,“ vypravoval entomolog Národního muzea Vítězslav Kubáň. Během zápasu se brouci do sebe zaklesnou kusadly a zápolí i dlouhé minuty, než to jeden z nich vzdá a vítěz se jde věnovat samičce.
„Samička mezitím sedí poblíž a dělá, že se jí to netýká. Ale je celá nadšená, že se tam o ni bojuje,“ poznamenal entomolog. Mimochodem – po rozmnožovacím aktu bývají samci vysílení a hynou.
Dříve byli tito brouci ještě větší vzácností, nyní žijí v Praze na deseti místech – třeba právě na Petříně. K rozšíření brouka, jehož larvy vyrůstají pod zemí v mrtvém dřevě listnatých stromů, přitom došlo i díky tomu, že lidé používají méně hnojiv.
Roháč tráví den ukrytý v korunách stromů, vylétá jen na krátký okamžik mezi soumrakem a nocí.
„Normální smrtelník ho proto příliš často nevídá. Za soumraku létají ve velké výšce jako raketa. Je to entomologické utrpení, když vidíte, jak krouží kolem lesa, a nemáte šanci ho chytit. Přes den je ve výšce třeba pěti nebo deseti metrů – a zkuste tam vylézt. Žádná legrace to není,“ popisoval Kubáň obtíže těch, kteří chtějí roháče poznat blíže.
Brouci obvykle dorůstají do velikosti čtyř až pěti centimetrů s asi centimetrovými kusadly. Roháč na snímku měl kolem šesti a půl centimetru. Exemplář veliký sedm a půl centimetru je odborníky považovaný za kapitální kus. Traduje se – ale třeba v Národním muzeu ve sbírce takového brouka nemají ani podobného neviděli – že největší roháč měřil osm a půl centimetru.
Když lidé na roháče narazí, jak leze třeba po silnici, kde by ho mohlo ohrozit auto, neměli by brát brouka do ruky. Má sice hladké krovky, ale jeho zbraněmi jsou kusadla a trny trčící ze všech šesti nohou.
„Je dobře ozbrojený. Když ho někdo vezme do ruky, může se roháč bránit tím, že zasekne nohy dozadu a píchne ostny do ruky. Je lepší ho na něco podebrat a odnést do jakékoli nejbližší zeleně,“ řekl entomolog. U roháčů neplatí pravidlo čím větší kusadla, tím větší nebezpečí. Samičky je mají malá, ale stisknout dovedou velmi silně. Kubáň se o tom přesvědčil na vlastní krev.
„Samička mi procvakla prst. Tekly mi slzy, stříkala ze mě krev a musel jsem čekat skoro deset minut, než se rozhodla, že mě pustí, protože mi nešlo prst ze sevření uvolnit,“ varoval entomolog. Má strach o roháče, kterému by někdo sice chtěl pomoci, ale lekne se ostrého kousnutí a nechtíc mu ublíží.
Opravdu skvostný zlatohlávek
„V Chuchli či na Břevnově lze spatřit také vzácného nočního brouka chrobáka ozbrojeného. V Satalicích a Vinořském parku byl zase objeven zlatohlávek skvostný – jeden z našich největších zlatohlávků, který dělá čest svému jménu. Je skutečně nádherný,“ dodal další příklady výjimečných pražských nálezů Jan Schneider z České společnosti entomologické.
Pozornosti by neměl uniknout vzácný a chráněný tesařík obrovský – i on patří mezi největší evropské brouky. V Praze pobývá jen na jednom místě, v oblasti Milíčova. Právě na přelomu května a června jsou tesaříci aktivní a lze je spatřit.
Praha je pro přírodomilce vůbec výjimečné město – i přes záplavu betonu a asfaltu. Alespoň tak ji hodnotí experti. Díky své různorodosti – ve složení půdy, v tom, že tu zvířata najdou step i mokřady – metropole láká vzácné druhy.
„Praha je obrovsky pestré území, žádné jiné velkoměsto v Evropě se jí nevyrovná. Když přijedou kolegové ze zahraničí, mají vyvalené oči, co všechno se tu dá na malém kousku země spatřit,“ upozornil Petr Stýblo z Českého svazu ochránců přírody.
Je to zhruba rok, co se na Vltavě objevili bobři evropští. „Víme, že si na řece postavili již dva hrady. To znamená, že tu žijí dvě rodiny bobrů. Očekáváme, že do pěti let bude v Praze deset a víc takových hradů,“ upozornil na další vzácnost specialista na péči o chráněné území Jiří Rom.
Bobři se budou šířit pozvolna – většinou k tomu dochází tak, že otec rodiny vyžene dospívající syny, kteří pak založí své vlastní hrady o kus dál. Ještě před těmito savci se do metropole začali vracet i ledňáčci říční – krásně zbarvení ptáčci. Město o ně málem přišlo, když zpevňovalo břehy řek a potoků kameny či betonem.
Ledňáčci si totiž kutají nory v natržených březích, což jim beton znemožňoval. „V poslední době má forma revitalizací koryt potoků přírodnější podobu,“ vysvětlil Rom, proč už mají skoro všechny pražské potoky a říčky své ledňáčky.
Výjimečný je i teprve pár dnů starý objev časopisu Vesmír, který zveřejnil fotografie šakala na okraji města. Toto zvíře se patrně kvůli oteplování šíří z jižních částí Evropy na sever.
Sluky na Václavském náměstí
Když Pražané zvednou oči k nebi – ochranáři to dělají rádi, protože pak nevycházejí z údivu – mohou zahlédnout ptáky, které ještě před pár lety vídali hlavně myslivci v lesích. V Michli na komíně se uhnízdili vzácní sokoli (čtěte zde). Vrací se třeba dudci – i když jen na pár týdnů, když na podzim či na jaře táhnou.
„Na Václavském náměstí v určité době potkáváme sluky lesní. Pro nás je to zajímavé, přestože nejde o výjimečně vzácného ptáka. Někdy se však zabíjejí o prosklenou budovu Federálního shromáždění,“ poukázal Stýblo, jak je město nebezpečné.
V panelových domech se usídlilo několik druhů netopýrů a třeba na Císařském ostrově se objevil vzácný netopýr stromový. Některé druhy zvířat i ptáků si zkrátka zvykly na přítomnost člověka a zjistily, že je pro ně pohodlnější žít ve městě, kde snadno najdou potravu. To platí třeba pro datla černého – velkého ptáka s červenou čepicí, kterého ochranáři potkali na Petříně.
