Jiří Salač batohy dělá zcela sám. Jeho výrobky míří spíš do zahraničí.

Jiří Salač batohy dělá zcela sám. Jeho výrobky míří spíš do zahraničí. | foto: Tomáš Krist, MAFRA

Frustraci z práce vyměnil grafik za šití, stal se brašnářem samoukem

  • 9
Nebyl spokojený s batohem, který mu v obchodě prodali, tak se rozhodl ušít si vlastní. Jiří Salač, původně grafik, založil v Mníšku pod Brdy dílnu, kde se rok a půl učil techniku ručně ušitého batohu. Teď ho chválí i vyučení brašnáři.

„Žádný papír na tuhle profesi nemám, vyučil jsem sám sebe,“ říká s úsměvem čtyřicetiletý brašnář Jiří Salač z Mníšku pod Brdy. Původním povoláním je strojař, fotograf a grafik.

Po roce a půl pokusů i omylů, vymýšlení střihů a designu mu ale jeho batohy, výhradně vlastnoručně šité, pochválili i vyučení brašnáři. „To je největší ocenění, když to řekne člověk, který už dělá řemeslo dlouho,“ dodává Salač.

Na začátku příběhu, kdy se ze zaměstnance reklamní a mediální agentury stal brašnář, ale stála nepříjemnost. Salač šel reklamovat batoh, který stál tři tisíce. Ukázalo se totiž, že jedna z jeho částí, deklarovaná jako kožená, kožená nebyla.

„A mně došlo, že nejsem ochoten znovu dát tři tisíce za batoh ze syntetického materiálu,“ popisuje pohnutky, které ho dovedly až do brašnářské dílny. Tam si nejdřív chtěl batoh objednat. „Jenže už tehdy jsem měl vlastně našlápnuto, a tak jsem začal zjišťovat, kolik stojí starší průmyslový šicí stroj, i když jsem nikdy předtím nešil.“

Roli ale sehrála i nespokojenost v zaměstnání. „Moje zapálení pro tuhle věc bylo o to větší, čím větší byla frustrace z práce,“ říká.

Jiří Salač batohy dělá zcela sám. Jeho výrobky míří spíš do zahraničí.

A tak se teď v malé mníšecké dílně pomalu rodí nová značka Clasp’pin, která si podle svého majitele zakládá hlavně na kvalitě, poctivosti, nadčasovém designu a detailech. „Netoužím mít značku, kterou budou všichni znát. Začal jsem to dělat s tím, že udělám batoh pro sebe a chci ho mít poctivý.“

Batohů pod značkou Clasp’pin (název je inspirovaný klasickým ozdobným zavíracím špendlíkem) ušil brašnář samouk zatím několik desítek, první prototypy prodal kolegům z práce.

„Pak nastala fáze, kdy jsem batohy chtěl začít vyrábět pro svůj e-shop,“ popisuje Jiří, který postupně do projektu investoval všechny peníze, dohromady zhruba čtvrt milionu. A rozjet tak řemeslně náročnou ruční výrobu stálo hodně úsilí i času, Jiří se musel naučit všechno, od seřizování strojů a odstraňování jejich vad až po střihy.

„Často jsem u střihů narazil do zdi,“ vzpomíná a zároveň pokorně říká, že všechno chce svůj čas. „Když máte na něco přijít, nejde to bez ztrát, ale já jsem to chtěl dělat.“

Přítelkyni jsem občas nevnímal

A tak bez dobrých výsledků padlo mnoho materiálu a nad vymýšlením střihů uplynulo spoustu času. „Bolela mě z toho hodně hlava. Pak jsem byl v takovém stavu, že na mě přítelkyně u oběda mluvila, ale já jsem přemýšlel o střihu, a ona to věděla.“

Kromě batohů vyrábí Salač i opasky, v hlavě už nosí koncept kožené brašničky na pánské hygienické potřeby, na papíře je mimo další batohy i model dámského batohu. Rád by na další rozvoj získal peníze prostřednictvím běžícího crowdfundingového projektu.

Šít batohy začal na minervě z roku 1969, kterou koupil v Brně. Ta byla se spojkovým motorem, a tak nejprve pořídil servomotor, aby eliminoval ztráty při prošívání kůže.

Batoh však nevyrábí jednotlivě od prvního střihnutí až po poslední přezku, kvůli efektivitě proces rozfázoval. „Je třeba mít víc strojů, protože na každé šití je mašina nastavená jinak. Užívá se jiná tloušťka nití i jiná jehla. Takže třeba dvacetkrát vyrobím tělo a pak dvacetkrát druhou část a tak dále,“ popisuje Salač.

Popruhy i spodní část těla batohu jsou výhradně z kůže, kterou nakupuje u české koželužny u Vsetína. „Máme i zdroj v Itálii. Paradoxně se ale ukazuje, že kvalita některých italských kůží není nijak úžasná,“ tvrdí Salač, který podle svých slov kožené části batohu ručně opracuje, dvakrát nabarví, předtím vyleští, znovu vyhladí a zaleští voskem. Konstrukčně nejnáročnější je ale podle něj víko, má totiž boční samostatný díl, který je všitý.

Hlavně české materiály

Plátno kupuje tkané a od českého výrobce, používá výhradně nerezové přezky s rolničkou. „Když si dám práci s popruhem, potřebuju přezku, která ho za čtrnáct dní nezničí,“ vysvětluje. A ukazuje také sedlářský knoflík, zipový jezdec nebo vyražený kožený nápis Made in Czech Republic.

„Jsem rád, že to dělám v Česku,“ říká milovník české krajiny a historie letectví, jeho dědeček působil mimochodem za války u královského letectva jako mechanik u 311. bombardovací perutě.

Batohy Clasp’pin Bandit kupují víc v zahraničí, podle Salače jsou tam zvyklí víc ocenit ruční práci. „U nás se lidé drbou na hlavě, proč jsou drahé. Ale když si porovnáte stylové batohy, které stojí tři tisíce a jsou přitom komplet z plastu, zjistíte, že to oproti přírodním materiálům až tak drahé není.“