Opuštěné místo padlo do oka Jakubu Zajíci a Lukáši Žďárskému, kteří ho přeměnili k nepoznání a dali tak vzniknout fenoménu s názvem Radlická kulturní sportovna. Tento unikátní prostor s jedinečnou atmosférou dnes láká každý týden stovky lidí na neustále se proměňující program.
Co se v objektu nacházelo, než jste se pustili do rekonstrukce?
Bydlela tady taková zvláštní skupinka lidí. Taková směska narkomanů, squaterů a bezdomovců. Nebyli tedy přímo v budově, kde je dnes Radlická kulturní sportovna, ale kousek vedle, kde máme dnes sociální zařízení. Ta hlavní budova byla totiž plná odpadků a oni se v ní báli žít. Bylo to tam dost špinavé a poničené a měli strach, že jim to spadne na hlavu.
Kultura i sport a teď i kafe
|
Jak vás vůbec napadlo takovou ruinu přetvářet na sportovně kulturní centrum?
S Lukášem jsme se často setkávali při různých sportovních aktivitách. Dlouho jsme se bavili o tom, co bychom chtěli dál dělat, protože jsme ani jeden nechtěli zůstat v našem zaměstnání. Začali jsme proto vymýšlet různé projekty a pak mi jednoho dne Lukáš zavolal, že chodí do metra kolem nějaké zajímavé budovy, která se zdá úplně opuštěná. Druhý den jsme se sem přišli podívat a nějak jsme si ten barák hned oblíbili. Vůbec jsme ale ze začátku nevěděli, co s ním budeme dělat. Koncept začal vznikat až později.
Takže jste se do rekonstrukce pustili bez větších zkušeností?
Bylo tady potřeba opravit téměř všechno a spoustu věcí jsme se museli učit za pochodu. Byl to takový pokus omyl, jestli to vyjde, nebo nevyjde. Pracovali jsme tady po večerech a o víkendu.
Chcete říct, že jste to všechno zvládli vlastními silami?
Nebylo to jenom našima rukama, ale bylo to čistě svépomocí. Pomáhala nám spousta dobrovolníků a samozřejmě i našich kamarádů. Někteří z nich naštěstí dělají trochu do dělničiny a mohli nám alespoň půjčit nějaké nářadí. My jsme do toho šli s holýma rukama. Koupili jsme si dvě lopaty a začali jsme vyklízet hromady odpadků.
Předpokládám, že rekonstrukce takové ruiny nebyla nejlevnější.
Do začátku jsme si půjčili nějakou malou částku. Oba jsme byli původně zaměstnaní a měli jsme plat, který jsme do toho mohli dávat.
Pokud vím, tak vás podpořili i ostatní Pražané.
Přesně tak. Přes server hithit.com se nám podařilo vybrat více než čtvrt milionu korun na sociální zařízení. Jen díky tomu se nám je podařilo z velké části zaplatit.
Prostor k realizaci nápadů
Takže jste do polorozpadlé budovy investovali spoustu peněz a času. Ale k čemu? Co se vám tady podařilo vytvořit?
Místo, které slouží lidem a kde se mohou svobodně realizovat. Funguje to tak, že dáváme prostor nejrůznějším organizátorům a aktivním lidem, kteří zde potom sami pro širokou veřejnost vytvářejí nejrůznější události.
Co přesně se tu tedy odehrává?
Dva dny v týdnu máme zamluvené pro pravidelné sportovní tréninky. Zbytek dnů je volný a tehdy si může prostor pronajmout kdokoliv, kdo tu chce něco uspořádat. Ta škála toho, co se tu děje, je obrovská. Jsou to třeba modní přehlídky, divadla, narozeninové oslavy, koncerty, festivaly, markety, workshopy nebo sportovní konference.
Je ten prostor uvnitř budovy něčím zvláštní?
Snažili jsme se ho udělat tak, aby všechno bylo co nejvíc flexibilní a čisté. Je tam hrozně málo věcí, které se nedají někam posunout. Zbytek je volný prostor, který se dá vybavit čímkoliv, co jednotliví organizátoři zrovna potřebují.
Stává se vám, že byste někoho odmítli, protože v Radlické jeho akci nechcete?
Většinou, když někoho odmítneme, tak je to proto, že už máme na nějaký termín jednoduše plno. Je ale pravda, že pár akcí už jsme odřekli i proto, že byly trochu na hraně. Lidi si občas myslí, že když je ten dům v takovém surovém stavu, tak že jsme takoví i my. Neříkám, že je na tom něco špatného, ale odmítli jsme třeba akci kadeřnického a piercingového Hell studia. Chtěli tady udělat takovou trochu sadomaso výstavu, kde by se za piercingy věšeli na trámy.
Dá se k vám přijít, i když tu zrovna není žádná akce?
Běžně ne. Ale je pravda, že jsme tady skoro pořád. Musíme na prostoru neustále pracovat, připravovat ho na další akce a používáme ho částečně i jako kancelář. Nikoho nevyhodíme, když sem přijde jen tak, a dáme mu i drink, ale nejsme otevření jako nějaký bar.
Jak jste přišli na název Radlická kulturní sportovna?
Původně jsme se jmenovali Radlická 125. Tak měl tenhle objekt nazvaný ve svých projektech developer a nám se líbilo ho pojmenovat přímo adresou. Když jsme ale měli první akce, začali nám lidi jezdit nahoru na Butovice. Až potom jsme se podívali do mapy a zjistili, že Radlická 125 je ve skutečnosti jinde a naše budova má adresu Za Ženskými domovy 125. No a tak jsme se opravdu jmenovat nechtěli, takže jsme nechali jen to Radlická. Káča s Davidem, naši první přírůstci do týmu, k tomu pak po pár lahvích vína ještě přimysleli ten dovětek, který označuje, co se tady vlastně děje.
Sportovna tu není navždy
Ta budova ale není vaše.
Ne. Patří soukromému developerovi a my jsme si ji od něj jen pronajali. Museli jsme ho ze začátku trochu přesvědčovat, ale podařilo se.
Přesvědčovat?
On má s tím objektem do budoucna jiný záměr, než abychom tady byli my. Celý tenhle smíchovský areál se má totiž zastavět a Radlická kulturní sportovna se tak nejspíš bude bourat. Zatím se ale neví kdy.
Není to škoda, investovat tolik času a práce do něčeho, o čem víte, že tady možná již dlouho nebude?
Je i není. Věděli jsme o tom, už když jsme do toho na začátku šli. Vlastník objektu nám garantoval, že dřív než za dva roky stavět nezačne a že tady po tu dobu můžeme být. No a v květnu už to budou tři roky, co si s tím tady hrajeme. Kdybychom do toho tenkrát nešli, tak si myslím, že už si nějakou dobu ťukáme na čelo, jak jsme blbí, že jsme se do toho nepustili.
Snažíte se bourání zabránit?
My bychom byli samozřejmě rádi, abychom tu mohli zůstat. Nechceme za to ale bojovat nějakým přivazováním se ke dveřím nebo ke sloupům, až tu budou jezdit buldozery. S firmou, která teď aktuálně objekt vlastní, máme velmi dobré vztahy a nemáme důvod jí ničit byznys. Vyšli nám vstříc, když nás tady nechali, a nechceme jim podrážet nohy.
Takže až ty buldozery přijedou, tak jim bránit nebudete?
Hledáme jinou cestu jak to udělat, abychom to tady zachránili. Jedna z možností je objekt odkoupit a pak ho nikomu neprodat. Asi by nás to lákalo, ale přeci jen to není zrovna lehká záležitost. Představovalo by to jednak boj s velkým developerem a jednak to není zrovna malá suma peněz.
Teď se u Anděla pouštíte do nového projektu. Otevřeli jste Kavárnu, co hledá jméno.
Přesně tak. Dělá na tom stejná banda lidí jako na Radlické kulturní sportovně, ale jinak jsou to dva samostatně běžící projekty. Dali jsme do toho stejnou energii a cit jako tady. Jde o bývalou truhlárnu, která už asi šest let chátrala a nikdo s ní neměl žádné úmysly. Řekli jsme si, že je to škoda a že bychom ji mohli ještě na nějakou dobu zakonzervovat a dát jí druhou šanci.
Je něčím zvláštní?
Zejména svou jedinečnou atmosférou. Kromě kavárny tam ale bude i místnost s galerií, ateliér pro umělce i nějaké místo pro coworking. Máme připravenou i místnost pro konference a přednášky. Zatím zabíháme provizorní provoz, otevřeli jsme teprve před několika týdny.
