Ze společenské místnosti se ozývá křik a povzbuzování. Čtyři teenageři stojí okolo stolního fotbalu a snaží se nasměrovat míček do branky. Po chvíli hra končí, rozejdou se a zamíří do jídelny. Čeká je totiž společná svačina. „Zase rohlík? My tady za celou dobu sníme tak 150 rohlíků,“ povzdychne si sedmnáctiletá Jana.
Scéna připomíná spíš situaci z letního tábora než detoxikační centrum pro děti závislé na drogách. Až na to, že většina z nich tady není z vlastní vůle a místo večerní bojovky tady bojují sami se sebou. Na detoxu stráví dva týdny, během kterých se očistí od drog. Následuje ambulantní nebo ústavní protidrogová léčba, podle míry závislosti.
Stolní fotbal je jen jednou z aktivit, které tu jsou k dispozici. „Máme pevný režim, nechceme, aby tu naši pacienti jen leželi a nudili se,“ vysvětluje primář detoxikačního centra Marian Koranda.
Vstává se po sedmé, následuje škola, terapeutické skupiny, volnočasové aktivity jako dílny, cvičení nebo pletení. Ve společenské místnosti si pak mohou děti zahrát ping-pong, zacvičit si na posilovacím stroji nebo si vybít energii na boxovacím pytli.
Podle Jany tu přesto občas bývá nuda. „Můžeme si číst, ale já moc nečtu, nebo třeba koukáme na televizi. O víkendech tady ale není moc co dělat. Za někým sice přijede návštěva, ale máma to má za mnou daleko, tak tu nebyla,“ říká dívka, která pochází z Moravskoslezského kraje. Stejně jako většina dětí tady, i ona brala pervitin. Druhou nejčastější drogou pacientů je marihuana, pak alkohol a další drogy.
Nábytek děti zničily
Dívky překvapivě tvoří většinu pacientů. Vysvětlení je přitom jednoduché. „Holky mají k drogám lepší přístup, dostávají je od svých partnerů, leckdy dealerů, výměnou za sex,“ říká primář centra, které funguje již čtrnáctým rokem a je jediným takto specializovaným v České republice. Závislým je k dispozici čtrnáct lůžek, dvě z nich slouží pro akutní příjmy, kdy sem například policisté vozí mladistvé, kteří si přivodili otravu alkoholem.
Jana je starší než většina pacientů, kterým je průměrně patnáct let. Nejmladším pacientem byl přitom teprve šestiletý chlapec. „Bral heroin, který mu dávali starší sourozenci, fetovala celá jeho rodina,“ vzpomíná Koranda. Chlapec nakonec zemřel.
Čeští mladiství a drogyV roce 2015 poklesla v Česku míra konzumace alkoholu mezi mladistvými i počet šestnáctiletých kuřáků. Naopak se zvýšil průměrný věk, ve kterém mladiství poprvé zkusili cigaretu a alkohol. I tak jsou v evropském kontextu zkušenosti mladých Čechů nadprůměrné. Čeští šestnáctiletí v Evropě vedou v užívání konopných látek. Zdroj: Evropská školní studie o alkoholu a jiných drogách 2015 |
Pokoje, ve kterých děti spí, rozhodně nepřipomínají pokoje běžných teenagerů. Přední stěna je celá prosklená, aby bylo na pacienty pořád vidět, za okny jsou mříže. Pokoje jsou stroze vybavené, s holými zdmi, na jednoduchých stolcích leží maximálně knihy a kartáčky s pastou na zuby. Děti u sebe nemohou mít skoro nic. Kvůli absenci drogy je totiž občas přepadá vztek a tak mrští vším, co jim přijde pod ruku.
Pokoje se tak musí často malovat a personál proto zdi obložil deskami. „Dřív jsme tu měli hezký nábytek, ale děti všechno zničily, takže teď tu máme vyřazené postele z chirurgie, které měly přijít na skládku,“ vysvětluje Koranda.
Je těžké si představit, jak taková Jana dostane záchvat vzteku. Na první pohled působí tato vysoká, hezká blondýna klidným dojmem. Navíc je extrovertní a je s ní legrace, zkrátka typická puberťačka, okolo které se motá hodně kluků.
Nechtěné prvenství
Děti sem přicházejí ze všech koutů republiky a rozhodně se nedá říct, zda jsou z úplných nebo rozvrácených rodin, zda se jedná o potomky bohatých rodičů nebo těch bez finančních prostředků.
Získat drogu totiž není těžké, děti se k ní poprvé dostanou většinou přes kamarády. „Rodiče si často myslí, že je obtížné drogu sehnat a že je drahá, opak je pravdou,“ varuje primář. Možná i proto česká mládež ve srovnání s ostatními státy Evropské unie obsazuje přední místa, co se týče spotřeby alkoholu, cigaret a marihuany.
Ze squatu do cely, speciální vlak varuje děti před drogami |
„Náš stát je v určitých ohledech moc tolerantní. Nikoho nevzrušuje, když děti pijí, pivní kultura je považována za součást naší kultury. Odtabuizovali jsme věci, které tabuizovány měly zůstat,“ míní Koranda.
Děti sem jen výjimečně přijdou samy od sebe, většinou to je za doprovodu rodičů. Původní apel přitom přichází od sociálních kurátorů nebo orgánu sociálně-právní ochrany dětí, které často upozorní škola, že se s dítětem něco děje. Velkým problémem je motivovat pacienty k tomu, aby s drogou chtěli přestat.
„Oni mají v podstatě nejšťastnější život, jaký si umějí představit. Motivovat je, aby s drogami přestali, je vlastně vůbec to nejtěžší,“ přiznává Koranda. Kolem pětaosmdesáti procent dětí detox dokončí.
Kam dál?
Problém je ale v absenci následné péče pro adolescenty. Mladistvé narkomany psychiatrické léčebny totiž často odmítají. Nevědí, jak s tak mladými pacienty, se kterými navíc cloumá puberta, zacházet, nebo zkrátka nemají místo.
Jako úplné selhání zdravotnictví Koranda vnímá fakt, že některé kliniky či psychiatrická zařízení odmítají přijímat děti nakažené žloutenkou typu C. „Ten problém je ve vedení jednotlivých klinik, které by samo muselo chtít změnit přístup,“ říká primář.
Lepší je to podle něj v oblasti prevence a v tom, jak se o problému mluví na školách. Podle Korandy děti vědí, co jim droga přinese, a přesně proto ji zkusí, i když vědí i to, že je riskantní. „Potřebovali bychom, aby děti drogy v prvé řadě vůbec nepotřebovaly, aby věřily, že jsou dostatečně odolné, a věřily si natolik, aby nepotřebovaly pomoc chemikálie,“ dodává primář.
Snad v to uvěří i Jana. Po skončení detoxu se chce dostat do léčebné komunity v Kyjově. Snad vydrží a začne nanovo, tentokrát bez chemikálií.
