Noviny dokonce vyzývaly obyvatele, aby jejich práci nezlehčovali.
„Bude tedy jen slušnou a samozřejmou povinností pasažérů usnadňovat ženám konduktérkám jejich krok do života, ušetřit je jejich všetečných otázek a poznámek a neuvádět je zbytečně do trémy a rozpaků,“ zmiňovaly třeba Národní noviny.
A pro ženy to opravdu zpočátku nebude lehká služba. „Když zakřičel tramvaják nějaký pokyn, cestující poslechli. Aby je ale ‚komandovala‘ žena, na to nebyli vůbec zvyklí, postavení žen nebylo zdaleka tak rovnoprávné jako dneska,“ říká pro iDNES.cz vedoucí Archivu DPP Pavel Fojtík.
Obsazení žen do rolí průvodčích mělo své opodstatnění. Muži tenkrát v době první světové války museli narukovat na frontu a dopravnímu podniku chyběl personál, především pak v provozu tramvají, jejichž důležitost přitom ještě stoupla, protože se v nich převáželi ranění i potraviny.
Řidiče sice nahradili zámečníci z dílen vozoven, kteří měli zkušenosti s řízením tramvají, ale stále chyběli lidé do jiných pozic, především průvodčí.
A tak se dopravní podnik, tehdy zvaný Správní rada Elektrických podniků, rozhodl vyřešit situaci jednou pro vždy. „Pražský Dopravní podnik se tehdy inspiroval v zahraničí. Ve Vídni, Berlíně i Drážďanech řešili nedostatek mužů tím, že začali přijímat ženy,“ vysvětlil Fojtík.
Správní rada Elektrických podniků přijala v říjnu 1915 usnesení, na základě kterého mělo být přijato okolo dvanácti žen ve věku 20-30 let. Jelikož požadavky na tehdejší uchazečky ale nebyly náročné, vyžadovalo se mít ukončenou obecnou školu a znát dobře pražský místopis, přihlásilo se nakonec 460 zájemkyň.
Zájem uchazeček předčil očekávání
V mnoha případech se jednalo o manželky mužů, kteří byli odvedeni na frontu. Do práce jich nakonec po absolvování desetidenního výcviku nastoupilo 40, což bylo čtyřikrát víc, ̈než rada předpokládala. Ženy pak dostávaly plat 30 haléřů za hodinu a pravděpodobně si tak vydělaly méně než muži, kteří kromě role průvodčích zastávali i funkci řidiče.
Úkolem nových průvodčí pak bylo prodávat jízdenky, radit cestujícím, jak se kam dostat a provádět různé úkony na konečných.
Ženy v hromadné dopravě nyníK 1. 12. 2015 zaměstnává DPP celkem 1 692 žen, z toho 230 řidiček tramvaje a 39 řidiček autobusu. |
„V konečných stanicích bylo zapotřebí přepojovat vlečné vozy na opačný konec vozu, což byla náročná i nebezpečná páce, ženy také pomáhaly. U vozů obracely směrové cedulky, zavíraly dveře na straně soupravy a připravit je na druhém boku apod. Drobných úkonů na konečných byl hodně. Ženy to ale zvládaly bez větších problémů,“ popsal Fojtík.
Na konci války už v podniku pracovalo jako průvodčích 375 žen. Z front ale přišli zpět muži, kteří se vrátili do bývalých zaměstnání a ženy tak byly k 1. dubnu 1920 opět propuštěny. Znovu se pak v pražském tramvajovém provozu objevily až s příchodem druhé světové války – v lednu 1943 jich zde pracovalo 571, do konce války jich bylo již 1 377.
Na rozdíl od konce první světové války už tentokrát ženy ze služby průvodčích nezmizely. A když se v Praze začaly uvádět do provozu nové tramvajové vozy TI (T1), stal se z fyzického hlediska lehčím i výkon služby řidiče. Ženy se tak brzy objevily i u řídicího pultu.
