„Byla to chvíle jistě důstojná velkých věcí, které se sběhly,“ glosoval převzetí dokumentů jeden z účastníků přebírky.
Českým archivářům cenné písemnosti předali úředníci ze zvláštní vídeňské repatriační komise. Zatímco příjezd spoje z Vídně se odehrál potajmu, pro večerníky se stal návrat archiválií zprávou číslo jedna.
Mladá republika se zmítala v krizi a zprávy o návratu dokumentů byly pro Pražany jednou z mála pozitivních novinek.
„Veřejnost nespatřovala v korunním archivu jen jakýsi korpus starobylých a cenných písemností, ale esenci české státnosti,“ vysvětlil historik Martin Wihoda, proč se z návratu listin stala před 95 lety senzace.
Pancéř hlídal stovky dokumentů
Z pancéřových schránek experti postupně vybalili a roztřídili 2 080 písemností, datovaných od roku 1158. Korunní archiv připadl pod správu ministerstva školství a osvěty, tehdy vedeného proslulým historikem Josefem Šustou. Podle jeho rozhodnutí historické materiály putovaly do českého Zemského archivu.
Poklady korunního archivu
|
„Do (korunního, pozn. red.) archivu patří mimo jiné také privilegia vydaná českým panovníkům římskými králi a císaři, spojenecké, přátelské a mírové smlouvy uzavřené s římskými králi a císaři. Významné skupiny písemností tvoří papežské buly a lenní reversy,“ popisují cenné písemnosti experti z archivní služby ministerstva vnitra.
Tento archiv sdílel pohnuté osudy české královské koruny, to v první řadě znamenalo, že se často stěhoval. Císař Karel IV. pro uložení archivu vybral Karlštejn. „Uložena zde byla koruna česká, klenoty tohoto království a slavná privilegia, majestáty a svobody zemské,“ píše kronikář Bartošek z Drahonic.
Na Karlštejně archiv přečkal bez úhony husitské bouře i bělohorskou katastrofu. V polovině 20. let 17. století však listiny putovaly zpět do Prahy. Dvanáct truhel s drahocennými písemnostmi své místo nalezlo ve zvláštní klenuté místnosti za kaplí sv. Václava ve svatovítské katedrále.
Ne nadlouho. Už v roce 1749 do Prahy dorazil vrchní archivář královny Marie Terezie Theodor Taulow von Rosenthal. Vladařka si totiž přála centralizovat říšský vídeňský archiv a doplnit ho dokumenty české provenience.
Z archiválií si vybírali i nacisté
Taulow vybral 214 listin, které čekalo přemístění do Vídně. Kolekci později doplnily další české dokumenty. V roce 1918 rozjásaný národ boural staré Rakousko a mladá republika vyjednala návrat korunního archivu.
Ten však nenalezl klid ani za temného období protektorátu Čechy a Morava. Dokumenty se začala probírat takzvaná „zvláštní archivní komise“. Ta si vybrala 272 archiválií, které putovaly do depozitářů v Drážďanech a ve Vídni. Šest listin Němci deponovali do říšského archivu v Troppau. Tedy k Německu připojené Opavě.
V Praze se archiválie ocitly znovu po válce. Korunní archiv od té doby spravuje Státní ústřední archiv, pečující nyní o 2 822 dokumentů z let 1158 až 1935.