Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Je těžké vychovat nástupce, říká zvonař, jehož díla znají po celém světě

  10:21aktualizováno  10:21
Petr Rudolf Manoušek z pražské Zbraslavi je jedním ze dvou tuzemských zvonařů, jediným českým soudním znalcem v oboru kampanologie a pokračovatelem rodové tradice, kterou započal už jeho děd Rudolf v roce 1900. S nadsázkou tvrdí, že jeho řemeslo je prakticky věčné, ale zároveň není schopné získat „stálého“ zákazníka.

Petr Rudolf Manoušek s jedním ze svých „dětí“, krásně zrestaurovaným zvonem původem už ze 17. století, který se nachází ve zvonici románského kostelíku Narození Panny Marie v Holubicích za humny Prahy. | foto:  Dan Materna, MAFRA

„Dobře udělaný zvon by měl vydržet klidně i tisíc let. Což je vlastně z podnikatelského hlediska sebevražda, protože ke stejnému kousku se většinou dostanu jen jednou za život,“ usmívá se. „Naštěstí zvony byly, jsou a budou, takže v podstatě nehrozí, že bych přišel o práci.“

Zvonařství se věnuje od svých sedmnácti let. Když mu v létě 2002 spláchla zbraslavskou halu povodeň, našel azyl v Nizozemsku. Větší část roku tráví v zahraničí a stopy jeho práce jsou k nalezení na všech kontinentech, ale třeba i na zaoceánských lodích.

Podílel se i na výrobě největšího výkyvného zvonu světa – 36 tun těžkého kolosu, který se nachází v japonské Gotenbě na dohled hory Fudži. V Praze zrestauroval legendární zvon Zikmund z roku 1549 ze svatovítské katedrály či slavnou zvonohru v Loretě. A už roky kočuje světem s unikátní mobilní zvonohrou. „Jde na ni zahrát cokoliv, klidně i jazz,“ říká.

Jste třetím pokračovatelem rodové tradice zvonařů Manouškových. Rozhodl jste se na ni navázat spontánně, nebo vás otec musel přemlouvat?
Ve zvonárně jsem se pohyboval už od svých deseti let a opravdu nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych dělal cokoliv jiného. V sedmnácti, když měl táta pracovní úraz a už to vypadalo, že se do dílny nikdy nevrátí, jsem se do toho pustil naplno. Tehdy se při studiích samozřejmě pracovat nesmělo, ale mí profesoři naštěstí zamhouřili oči a nebránili mi v tom. S jejich tichým požehnáním jsem kombinoval uměleckou průmyslovku se řemeslem.

Co na to říkala maminka?
Ta byla v dílně s námi. Vystudovala totiž sochařinu a připravovala tátovi výtvarku pro zvony. Když se zpětně ohlédnu, měl jsem skvělé dětství. Zatímco mí vrstevníci se dostali tak maximálně do tátovy garáže, já už jako malý mohl k ohni, obsluhoval jsem jeřáb nebo tavicí pec. Rodiče mi v ničem nebránili, naopak.

Rodové kořeny máte na Moravě, ale vy už jste se narodil v Praze…
Je to tak. Bydleli jsme na Starém Městě a později se přestěhovali do Dejvic, přesněji do čtvrti Baba. Odchod z Brna, kde děda založil první rodinnou zvonárnu, způsobila změna poměrů v únoru 1948 a její znárodnění. Byli jsme odtamtud prakticky násilně odstěhováni. Záměrem komunistů bylo zpřetrhání pevných rodinných a přátelských vazeb.

Kdy přišlo stěhování na Zbraslav?
To přišlo až v roce 1967 a napomohlo tomu dočasné uvolnění poměrů. Táta tehdy koupil polorozpadlou historickou budovu na dohled zbraslavskému zámku a postavil novou zvonárnu. Nebyla to samozřejmě živnost v pravém slova smyslu. Museli jsme vyrábět pod hlavičkou Československého svazu výtvarných umělců podobně jako malíři, grafici nebo sochaři. O zakázky naštěstí nikdy nebyla nouze.

Významnou klientelu zvonařů odjakživa tvořily církve. Ty měly během komunismu statut trpěné instituce. Jak takový „obchod“ fungoval?
Všechno probíhalo přes svaz umělců. Chodily k nám různé komise a fakturovalo se přes svaz, který nám následně vyplácel honoráře. Princip samotné práce ale byl prakticky stejný jako v současné době. A troufám si říct, že v mnoha ohledech i mnohem, mnohem snadnější.

Tři perličky ze zvonařské praxe Petra Rudolfa Manouška

  • nejstarším českým zvonem, který mistr restauroval, byl vimperský Maria Hilf (1419)

  • nejmenší zvon vyrobený Zvonařstvím Manoušek měří pouhé dva centimetry v ­průměru a tvoří součást modelu Jindřišské věže v Praze v měřítku 1:50

  • restaurování nejslavnějšího a největšího tuzemského zvonu Zikmund z roku 1549 (dolní průměr 256 cm, hmotnost asi 14 tun) ze svatovítské katedrály na Pražském hradě probíhalo přímo ve zvonici, nové srdce vyzvedlo do věže rameno obřího jeřábu

Jak tomu mám rozumět?
Dnes je vše administrativně složitější, i když po převratu v roce 1989 jsem si samozřejmě myslel opak. A to už vůbec nehovořím o dnešku. Tehdy všechno fungovalo přes svaz coby poměrně spolehlivý mezičlánek, navíc stát výrazně podporoval restaurování. Dnes od něj v tomto ohledu cítím velký dluh.

Vadí vám současná česká politika?
Ano. V zahraničí jsem se třeba nesetkal s tím, že by neplatily ústní dohody. Já už se tady v Česku několikrát napálil, třeba s mobilní zvonohrou pro Prahu. Kvůli ní jsem dokonce musel prodat rodinnou vilu na Babě a zadlužil se. A to už radši vůbec nechci rozebírat problémy se zvonárnou ve Zbraslavi. Tam už se asi výroba nikdy nevrátí, i když tu adresu stále držím jako sídlo firmy. A přitom by stačilo, aby pořádně fungovala protipovodňová opatření na soutoku Vltavy a Berounky.

Tamní výrobní hala se nachází v záplavové zóně. Nešlo by ji v rámci Zbraslavi přesunout jinam?
Asi i šlo, jenže ze strany radnice není vůle. Ostatně projekt mám zpracovaný už dávno. Stál kolem dvou set tisíc a je to asi ta nejdražší kniha, kterou mám doma v knihovně. (trpce se pousměje)

V nouzi vám podalo ruku zvonařství Royal Eijsbouts z nizozemského Astenu. Ona výpomoc už trvá dvanáct let a na vašich výrobcích se nyní píše Manoušek-Eijsbouts, Asten…
Zachránilo mi to živnost a dnes pracujeme na mnoha zakázkách společně. Oni využívají mých zkušeností a já zase jejich. Žádná rivalita mezi námi není a nemohu vyloučit, že se jednou sídlo naší rodinné firmy přesune právě tam.

Dovedete vůbec spočítat, kolik vám za těch dlouhých čtyřicet let praxe prošlo rukama zvonů?
Určitě stovky a možná tisíce. Před lety jsme s tátou spočítali, že za tři generace jsme odlili přes 2 tisíce tun zvonů. A to číslo samozřejmě i nadále roste.

Musí mít zvonař absolutní sluch?
Ne absolutní, ale výborný ano. Průprava z hudební teorie se určitě hodí.

Je příjemné restaurovat zvony po předcích? Stává se to vůbec?
Stává. A je to úžasný pocit dostat se třeba k dědovu zvonu z roku 1912. Bohužel jich v Česku už moc není, během válek jich byla řada roztavena.

Dočkáme se jednou i čtvrté generace zvonařů Manouškových? Jinak řečeno: potatily se vaše děti?
Bohužel ne. Je moc těžké vychovat si nástupce. Bude-li mi sloužit zdraví, mám před sebou ještě nějakých dvacet let praxe. Zatím jsem žádného pokračovatele, byť ne z rodiny, neobjevil. Ale pořád doufám, že se mi to jednou podaří. Víte, já mám pocit, že dnešním mladým lidem se nechce dělat rukama. A tohle je řemeslo, u kterého se při práci prostě ušpiníte.

Mimochodem, kde lze najít výsledky vaší práce v nejbližším okolí Prahy?
Ó, těch je spousta. (rozesměje se) Namátkou v Roztokách, Úněticích, Rudné, Nučicích, Mníšku pod Brdy, Kytíně, Řevnicích, Buštěhradě, Holubicích, Davli, Unhošti, Velké Dobré, Velkém Přítočně či Kladně. A nepotřebuji ani žádnou reklamu, obce si to mezi sebou řeknou a já mám další zakázku...



Témata: Praha, Praha-město




Hlavní zprávy

Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.