„Teď je u starostů velký trend ovládání zvonů na dálku. Takový starosta si může sedět v hospodě nebo doma a u toho zvonit,“ říká Jaroslav Záveský, zatímco v ochranných brýlích zbavuje nečistot ozubená kola padesát let starého hodinového stroje. Kolega Václav Kopřiva vzápětí loví ovladač se třemi knoflíky, podobný ovladačům garážových vrat. „Ten odbije poledne pomocí této elektronické krabičky,“ předvádí toto zařízení napojené na zvon či malý cimbál Kopřiva.
Jen v Českých Budějovicích mají tři takové na dálku ovládané cimbálky. Podle hodinářů se tento trend rozšířil také proto, že se dnes už nikomu nechce běhat kvůli zvonění do zvonice.
„Dálkové ovládání na rozeznění zvonů u nás funguje od roku 1995. Přístupem k němu ale disponuje pouze farní úřad či děkanství,“ řekl deníku Metro primátor Českých Budějovic Jiří Svoboda.
Další zajímavost, na kterou v dílně těchto hodinářských borců narazíte, je zařízení, jež si umí poradit s předcházením věžních hodin. Dříve se spoléhalo pouze na závaží, která tím, jak visela, stroj buď zrychlovala, či zpomalovala. Nyní se používá takzvaný zachycovač. „Hodiny se například každý den předběhnou o několik vteřin. Tahle věc hodiny automaticky zastaví a v pravou chvíli je zase opět pustí, čímž je srovná. Každý den,“ vysvětluje Záveský, který patří spolu s kolegou Leošem Hybšem mezi dva nejstarší členy týmu.
Záveský u firmy pracuje třicet čtyři let. Také proto má na starost opravu hodinového stroje na Staroměstské radnici. Romantické představy o sestrojení orloje později slepým Mistrem Hanušem ale odmítá. „Měl jen místnůstku, v níž spal a chodil z ní hodiny promazávat a seřizovat,“ vysvětluje Záveský. Práce na přes šest set let starém mechanismu není jako oprava náramkových hodinek. Poslední generální zásah tu Záveský se svým týmem provedl v roce 2005 a nyní se blíží termín dalšího
. Zatímco běžné věžní hodiny si mohou hodináři často do své dílny odvézt celé, v případě orloje to není tak jednoduché. „V týmu musí být celá řada odborníků z různých oblastí. Kromě památkářů a zlatníků také natěrači, sochaři. A také horolezci, kteří se postarají o práce zvenčí. Ti jsou často nezbytní i při běžnějších opravách, protože stavět lešení je často blbost,“ popisuje Záveský.
Nové hodiny firma stihne vyrobit za dva měsíce, zrestaurovat za pouhý týden. Opravdových věžních hodinářů už ale v Česku mnoho nenajdete. Takový učební obor se prakticky nevyučuje, a tak se do této práce pouštějí jen ti, které řádně zaškolí zkušenější kolegové. „Mnohdy to bez mladších nejde.
Schody dávají člověku zabrat a tahat nahoru a dolů závaží, skříně, cimbály a ciferníky není žádný med,“ popisuje Záveský. „Když se blížíme k nějaké kostelní věži, kde máme opravovat, většinou už poznám, kolik jich budu muset vyjít a zase sejít dolů,“ žertuje Záveský.
