Sochy v ulicích města se nikdy předtím ani potom neinstalovaly v takovém množství jako tehdy.
„Jen v Praze tehdy vzniklo zhruba dva a půl tisíce výtvarných realizací,“ poukazuje na překvapivě obrovské číslo Pavel Karous, sochař a autor projektu Vetřelci a volavky, který mapuje umění ze 70. a 80. let ve veřejném prostoru po celém tehdejším Československu.
Zásadní podíl na tom, že se navzdory nepříznivé době takto dařilo umění, měl stavební zákon, který platil mezi lety 1965 a 1991. Podle jeho tehdejšího znění muselo být z rozpočtu každé nové stavby, kterou zajišťoval stát, vyčleněno jedno až čtyři procenta právě na výtvarné dotvoření. Pokud by se tak nestalo, příslušný objekt by neprošel kolaudací.
Přitom stavebních projektů v metropoli tehdy nebylo málo. Zejména vznikala většina panelových sídlišť, jako třeba na Jižním Městě, Černém Mostě, v Bohnicích či na Proseku. Spolu s tím tak zároveň v jejich sousedství rostlo množství soch či plastik. Nejčastěji je město nechalo umístit před obchodní domy, polikliniky, úřady, ale i do parků nebo ke stanicím a zastávkám městské hromadné dopravy.
Favorit architekta nebo soutěž
Existovaly dvě varianty, jak se umělci mohli k takové zakázce dostat. Většinou se uskutečnilo výběrové řízení, kdy ale architekt příslušné stavby předem doporučil konkrétního výtvarníka. Kromě něj pak Fond výtvarného umění oslovil ještě dva nebo tři další umělce. Vzhledem k tomu, že architekt měl ve výběrové komisi hlavní slovo, obvykle nakonec zvítězil jím vytipovaný kandidát.
Výběr významných děl tehdejší doby v Praze
Zdroj: projekt Vetřelci a volavky |
Druhou možností byly skutečně otevřené veřejné soutěže, těch však bylo výrazně méně a stát je vypisoval pouze na nejvýznamnější místa. Nebyly ale mezinárodní, obvykle se do nich hlásili pouze domácí umělci. Podle Karouse totiž nebylo smyslem pouze obohatit veřejný prostor a prezentovat úroveň československé kultury, ale zároveň i dát práci zdejším výtvarníkům.
Co se týká jednotlivých témat, neměli umělci zcela volnou ruku. Museli vycházet ze základních představ architekta stavby, jejíž součástí se dílo mělo stát. „Například hotel Praha v Dejvicích vyrůstal z okolního svahu, proto jeho autoři při stavbě určili, že tématem bude česká a slovenská krajina. Což se nakonec promítlo i do výzdoby interiéru,“ popisuje autor webu Vetřelci a volavky.
Podobným způsobem vzniklo třeba i známé sousoší prvního českého kosmonauta Vladimíra Remka a Alexeje Gubareva, kteří v roce 1978 podnikli let do vesmíru. Zadání pro sochu na Hájích bylo jasné, neboť sousední stanice metra dostala název Kosmonautů.
Vzhledem k velkému množství děl, která se během 25 let objevila nejen v ulicích Prahy, ale i v jiných regionech, nebyly zákonitě úplně všechny kvalitní. Nicméně obecně se dá říct, že úroveň soch byla překvapivě vysoká. O výběru totiž rozhodovali pouze zkušení architekti a výtvarníci, nikoliv úředníci či dokonce politici, kteří by kladli důraz spíše na správnou ideologii.
Za výjimečně zdařilý znalci považují mezi mnoha jinými díly například bronzový památník nazvaný Země v Kobyliské střelnici, který v roce 1978 vytvořil sochař Miloš Zet. A bez zajímavosti není ani černobílá mozaika na odvětrávacích komínech Letenského tunelu od Zdeňka Sýkory, která je dokonce památkově chráněna.
Špatná péče po revoluci
Od začátku 90. let řada novodobých plastik z města mizí a dosud se situace příliš nelepší. Důvodů je hned několik. Veřejnost totiž dlouho nedoceňovala umění z tohoto období a přistupovalo se k němu značně necitlivě. Hlavním problémem je však mnohdy nevyjasněné vlastnictví děl, a to mezi městem, městskými částmi, ale i bytovými družstvy a soukromými majiteli, kteří se v rámci privatizace dostali nejen k řadě objektů, ale i k přilehlým pozemkům se sochami.
Současný chaos proto dostala za úkol napravit Galerie hlavního města Prahy. „Aktuálně prováděla podrobný soupis veškerých děl ve veřejném prostoru. Aby bylo konečně jasné, komu vlastně patří a kdo je spravuje,“ potvrzuje předseda zastupitelského výboru pro územní rozvoj a památkovou péči Petr Zeman (Praha sobě).
Například teprve nedávno se hlavní město přihlásilo k rozměrné plastice na Barrandovském mostě a zapsalo ji do svého majetku. Šťastný konec má i případ sochy Miloslava Chlupáče, která stávala před Kulturním centrem Novodvorská. Za nejasných okolností byla v roce 2010 odstraněna a teprve minulý týden se po nálezu v křoví v Řeporyjích vrátila na původní místo.
