Náš vesmír není jediný. Je jen jedním z mnoha paralelních vesmírů, existujících nezávisle na sobě. Na první pohled to vypadá tak trochu přitažené za vlasy, ale faktem je, že teorie multiversa, jak se tato koncepce uspořádání všehomíra odborně nazývá, si získává stále více příznivců.
Ve sci-fi literatuře se to podobnými úvahami jen hemží, ale poslední dobou se k nim otevřeně hlásí i nemálo fyziků. Každý z těchto vesmírů by se přitom podle nich měl nalézat uvnitř vlastní bubliny, izolované od ostatních, přičemž by v každém měly platit odlišné fyzikální zákony.
Jak hledat jiné vesmíry?
Pokud tomu tak skutečně je, pak se zdá logické, že by se tyto bubliny mohly čas od času dostat do vzájemného kontaktu a narážet do sebe, takže by stopy po těchto vesmírných kolizích bylo možné detekovat. Jak na to, se pokusili nastínit vědci z University College London, kteří na toto téma publikovali dva odborné články.
Britští fyzici se domnívají, že kolize mezi paralelními vesmíry by se mohly odrazit ve struktuře reliktního záření, všudypřítomného elektromagnetického záření, které je pozůstatkem dějů odehrávajících se nedlouho po Velkém třesku. Mají za to, že srážky mezi naším a cizím vesmírem, resp. mezi jejich bublinami, by v mapách reliktního záření mohly zanechat charakteristické vzory ve tvaru disků.
A tak se rozhodli zbytkové (takzvané reliktní) záření důkladně prozkoumat a oválné stopy po kolizích v něm najít. Ke svému výzkumu využili data pořízená sondou WMAP (Wilkinson Microwave Anisotropy Probe), jejichž analýza umožnila sestavení dosud nejpodrobnější mapy reliktního záření.
Jak vyloučit náhodu
Na první pohled tedy nic složitého, ale… Lidé mají tendenci vidět, co chtějí, a náhodně vzniklé vzory přetvářet "k obrazu svému". Svědčí o tom například záhadný objev lidské tváře na prvních fotografiích z povrchu Marsu. Bulvární média z toho tehdy udělala velkou senzaci, ale pozdější snímky s větším rozlišením jasně ukázaly, že nejde o nic jiného než o výplod bujné lidské fantazie, neboť šlo jen o náhodný povrchový útvar.
"Vyhledat kdekoli na obloze všechny možné stopy kolizí ve tvaru disků je velmi náročný statistický a výpočetní problém," vysvětluje Hiranya Peiris, který se na nedávném výzkumu podílel. "Ale právě to podnítilo moji zvědavost."
Hlavním úkolem britských vědců tedy bylo vyloučit veškeré náhodně vzniklé vzory v mapě reliktního záření. Pro tyto účely bylo nutné vyvinout účinný a spolehlivý algoritmus se striktními výpočetními pravidly. Právě to zabralo vědcům nejvíce času.
Existence multiversa je stále záhadou
A jaké jsou první výsledky jejich bádání? Zatím nic moc přesvědčivého. Na mapě reliktního záření se sice podařilo nalézt čtyři sférické oblasti, které podle matematických modelů s největší pravděpodobností nevznikly náhodou, ale že jde o stopy po dávných vesmírných kolizích, by si asi troufl tvrdit málokdo.
Vědci se ale nevzdávají. Průzkum reliktního záření zdaleka nekončí. Od roku 2009 v kosmu obíhá družice Planck Evropské kosmické agentury, která měří anizotropii kosmického záření pozadí mnohem přesněji než sonda WMAP. Její data by měla posloužit k sestavení ještě podrobnější mapy reliktního záření.
Britští vědci doufají, že pak budou snad konečně schopni říct, jestli náš vesmír "plave" uprostřed nekonečného universa nebo ne.
Zdroj: www.ucl.ac.uk
