Kamil Činátl (1975), bohemista a historik, působí na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Ve své disertační práci, kterou tam v roce 2008 obhájil, se věnoval tématu spojujícímu oba vystudované obory. Hlavní titul práce a nyní i jeho knihy zní: Dějiny a vyprávění. Podtitul: Palackého Dějiny jako zdroj historické obraznosti národa. V knižní podobě má dílo s poznámkami a rejstříky téměř čtyři sta stran. Text je tedy rozsáhlý a jistě i fundovaný, kladně obhájený před týmem odborníků. Otázka zní, zda je možné, aby podobný ediční počin překročil prostor akademické půdy. Popravdě řečeno – stěží.
O knizeKamil Činátl: Dějiny a vyprávění Palackého Dějiny jako zdroj historické obraznosti národa |
Do Palackého Dějin se Kamil Činátl začetl věru intenzivně. Do dvou částí, vtipně nazvaných Text a Kontext, rozvrhl způsob, jímž prozkoumal primární látku i její další využití v literatuře. V úvodu autor osvětluje, co mu bylo podnětem k práci: „Aby došlo k zpřítomnění obrazu minulosti v paměti, aby bylo možné připomenout či rekonstruovat historické události, je vždy třeba dějiny tak či onak vyprávět, tedy vybrat odpovídající vypravěčskou strategii, exponovat scénu, představit hlavní postavy a zvolit zápletku, která jinak neuspořádaný soubor historických faktů promění v srozumitelný příběh.“
Obal Činátlovy knihy
V Činátlově práci tedy primárně nečteme o „smyslu“ dějin, nýbrž o metodě použité k jejich vyprávění. To je třeba mít na vědomí, stejně jako pozici Palackého díla, kterou autor zdůrazňuje o pár stránek dále: „Při reflexi tohoto ´národotvorného významu Dějin´ budu přihlížet především k tomu, nakolik Palackým a jeho epigony konstituovaný diskurs národní minulosti umožňoval národnímu společenství, aby si sebe samo dokázalo za pomoci historické obraznosti představit, nakolik plnil funkci imaginárního prostoru společenské interakce. Předpokládám přitom, že role Palackého díla byla v tomto smyslu zakládající.“
František Palacký
Nahlédneme-li do zřejmě ještě stále většinové zkušenosti, kterou nás vybavilo školní vzdělání, nejspíš se nám domácí dějiny vyjevují v zavedených obrazech z Jiráskových Starých pověstí českých, a ještě hůře z jeho nejedlovské interpretace. O to větší je očekávání, nakolik tento stereotyp Činátl svojí prací rozruší, uvede na jinou, snad i pravověrnější stranu, nebo alespoň předloží alternativní pohled. Celá druhá část díla pojednává o těch, kteří po vzoru Palackého Dějin opisovali a přepisovali jím určený model. Modelový je i výsledek: Jirásek Palackého zliterárňuje, Stifter regionalizuje, Herloš a Meissner stírají česko-německé hrany, Třebízský nacionalizuje, Tomek zpřesňuje, Nejedlý ideologizuje, Masaryk „rád upírá pohled do výšin ducha“, a tak klade svoji „českou otázku“.
Zdá se, že nejvěrohodněji se Palackého příkladu držela díla nejvíce ideologická – filmová husitská trilogie Otakara Vávry. Čím to, že nejschůdněji působí věrné překreslení rukou uměleckého ideologa? To se nedozvíme. Kamil Činátl tu provedl perfektní rozbor, navést nás k nějakému srozumitelnému resumé však jaksi zapomněl.
Přebal DVD Vávrova filmu Proti všem
Co tedy můžeme z Činátlovy knihy vyčíst? První část je rozvržená do kapitol o obraznosti, metaforice, postavách, zápletce, události, paměti a moci historického vědění. V precizní analýze autor přehledně třídí, přiřazuje, uvádí kontext, zdroje. Trochu to ve výsledku připomíná matematickou úlohu. Je zde zadání, jednotlivé položky, vzorce, podle nichž lze postupovat. Vhodné příklady zajišťují příslušná jména – amerických historiků Haydena Whitea a Benedicta Andersona, filozofa Paula Ricoeura. I Foucaultova „archeologie vědění“ se dostane ke slovu. Oblíbený a hojně používaný je zde pojem „diskurs“.
Přebal DVD Vávrova filmu Jan Žižka
Úloha na téma Palackého Dějin je zde zkrátka řešena příkladně, v první části je pisatelem vytýčeno „literárně teoretické pole“, ve druhé k němu přičte „širší rámec, jakési gravitační pole“. Co autor slibuje, to vyplní, podtrhne, odškrtne. Sestavená konstrukce dobře funguje. Jen autorův názor a úsudek, cosi, na základě čeho bychom na konci byli o něco dál než na začátku, z něj, bohužel, nijak výrazně neplyne.
