Blíží se. V pravé ruce veslo, s nímž určuje přesný směr, vlnky za jeho lodí čeří surrealistický obraz domů stojících na střeše, jež se zrcadlí ve Vltavě. Bublavý zvuk motůrku souzní s průzračným klidem, neboť řeka zde plyne tiše.
Blíží se. Už rozeznáváte, jak nosem vypouští kouř z cigarety, za jehož clonou se rýsuje ostrá tvář plná hlubokých vrásek. Je to tvář sochy, jíž někdo přičaroval vlídné modré oči.
"Vítejte, račte," řekne do skřípavého zvuku nárazu lodě na betonové molo. Zní to vřele, ale pak se Vladimír Brzybohatý zvaný Brzda opět zavře do sebe, celý se zakuklí, když se vrací po řece zpět. Nepřeje si být rušen, nebo to tak aspoň vypadá. Z Roztok vede svou loď do Klecánek, je to krátká cesta, snad minutová, rozkoš přece vždy trvá krátce.
Jak jste se k tomu dostal?
"Přes švagrovou."
Jak dlouho převážíte?
"Patnáct let."
Čím jste byl předtím?
"Řezníkem."
Co je lepší?
"Tady se člověk tak nenadře."
Měnil byste? "Ne."
Jako by se uvnitř jeho těla nejprve s námahou zvedlo obří páčidlo a teprve to dostalo slova na povrch, jako by slova byly těžké kameny. Tichem řeky se muž zvaný Brzda možná nakazil.
Není totiž pochyb, když stojí rozkročen na zádi, že řeka je v ten moment jeho. Umět to, šlo by o tom napsat báseň.
Přívoz Podbaba - Podhoří
Dál je jen moře
Antonín KratochvílAntonín Kratochvíl je český portrétní a reportážní fotograf žijící v USA. Patří mezi zakládající členy fotografické agentury Sedm (VII Photo Agency). Věnuje se hlavně dokumentární fotografii, za kterou byl několikrát mezinárodně oceněn, získal mimo jiné tři ceny World Press Photo. Jako žurnalista pracoval na místech válečných konfliktů, zaznamenával genocidu v Zaire a Rwandě, utečence v Bosně i v Afghánistánu, oběti epidemie AIDS v Zimbabwe a pašeráky drog v Guatemale. V posledních letech se věnuje mizející přírodě a kulturám. V dubnu 2005 vydal knihu Vanishing zachycující ničení přírody, která obdržela ve USA titul nejlepší knihy roku v oblasti dokumentární fotografie. Získal též velmi prestižní americkou cenu Lucie Award 2005. |
Místo básní vyprávějí fotografie. Kvůli nim chodil známý fotograf Antonín Kratochvíl podél břehů Vltavy, kvůli nim se setkal s bývalou převoznicí Věrou Kadlecovou, kronikářkou všech dostupných i zaniklých přívozů. Byl to svérázný dialog. Jestliže Brzda hovoří tak, jak se v jeho kraji chová Vltava, paní Kadlecová musela asi převážet na divokých tocích, proud její řeči je nezkrotitelný jako splav, stejně jako on z kamene na kámen skáče z jedné věci na druhou.
"Promiňte, můžete mluvit vltavským žargonem?" přeruší ji v jednu chvíli fotograf.
"Mluvím, jak mluvím."
"Musíte ta slova víc prokládat."
"Jak na mě působíte, tak mluvím."
"Jak na vás působím?"
"Takovej ten střeďák."
"Co to znamená?"
"Nemáte vázanku a tak, ale kdybych vás měla v lodi, tak bych mluvila, jak byste si přál."
Kratochvíl prošel válkami, fotil genocidu ve Rwandě, pašeráky drog v Guatemale, vrací se do Černobylu, pronikl na nepřístupné mejdany zlaté ruské mládeže, avšak v lodi převoznice Kadlecové by byl "středňákem"...
Nemusí se ovšem bát: "Přívoz mi vzali, tak jsem si koupila loďku a plula do Hamburku, to mě vysvobodilo. Bez řeky bych umřela."
Dál za Hamburkem je už jen moře, budoucnost každé z řek a metafora budoucnosti lidí, však to znáte - někdo dříve a někdo později. Doplul i Karel. Vostrovský řečený Cirát, legendární vltavský převozník: v říjnu 1982 si dal do pramičky kolečko s pískem, aby jako každoročně opravil stařičkou stezku na Císařské louce, po níž koně tahali naložené šífy, kousek odtud měl i převoznickou boudu s plakáty nahatých dam. Foukal studený vítr, pramice se převrhla a starý pán - bylo mu tenkrát přes osmdesát - utonul.
Cirát doplul. Cirát, otec Věry Kadlecové.
Přívoz Podbaba - Podhoří
Podsvětí? Ne, Podbaba
Proč se věnoval přívozům? Kratochvíl vysvětluje: "Je to romantika, hrozně mě to rajcovalo. Pro mě jde o symbol převozu do druhého světa."
Druhý svět naštěstí nemusí být nutně podsvětí, ale třeba Podbaba nebo Podhoří, kde místo obhroublého Chárona potkáte usměvavého převozníka a vyslechnete od něj, jak mu každé ráno donese důchodce do lodi noviny.
O kus dál po proudu Vltavy zazvoní v kapse Brzdy mobil. Klučina potřebuje přes vodu na kroužek keramiky, netrefil se do jízdního řádu, stačí ovšem zavolat a - "jo, jo, jedu!" - za okamžik už jsou Roztoky, a ne Klecany za vodou.
"Mám stálé zákazníky, a když je převezu tam a oni se do večera nevrátí, vrtá mi hlavou, kde jsou. Co si na druhé straně počnou?" vypráví Brzda, pak jde, stočí loď špičkou po směru jízdy, aby se pod ni provlékl řetěz, který vede ke kladce na laně zavěšeném nad řekou. Ten systém zajišťuje, aby loď nestrhl proud z nedalekého jezu, avšak když náhle přelétne poryv a voda ztmavne, řetěz se snadno zamotá a převozníkovi je trapně. "Že jsem to nezvládl, ale někdy to v té rychlosti nejde."
Brzda už se přece krapet rozmluvil, páčidlo na slova pracuje plynuleji. "Jednou mám po šichtě a přes řeku plave chlapík. Vydám se mu naproti - co blbneš, převezu tě! Že prý v pohodě, vzal jsem aspoň psa, pěkného dobrmana, který plaval s ním. A najednou - žádné máchání rukama, jen zvuk, jako když pinknete do balonu naplněného vodou - chlap zmizel, pes začal okamžitě výt. Hledal jsem háčkem i kotvou, ale utopeného nenašli ani hasiči. Vynořil se až v Libčicích, sedm kilometrů odtud, v batohu na zádech měl startér a alternátor do motoru..."
Domluví, zapálí si další z nekonečné řady cigaret. Mlčky potahuje, jako by v sobě nechal doznívat ozvěnu vytí opuštěného dobrmana. Ať to Kratochvíl myslel se symbolem druhého světa jakkoliv, jisté bohužel je, že pokaždé se nenachází v Klecánkách.
Pan Brzyboh, přezdívaný Brzda na přívozu Klecánky - Roztoky
"Tohle je důležitý"
V Klecánkách nebo na jiném z patnácti pražských přívozů je každopádně líp. "Od té doby, co máme přívoz, mě přestalo bavit jezdit na dovolenou," vypráví Alena Brzybohatá. "Za vodou jezdí vlaky, po vodě lodičky, chodí sem dobře naladění lidé. Sednu si kousek stranou a jen se spokojeně koukám."
Manžel právě otáčí loď špičkou dopředu, poprvé to tak dělá před šestou ráno, naposledy v osm večer. Vzdor příjmení to ke zbohatnutí není, vždyť i předchůdce Cirát pořádně vydělal pouze při benátské noci, když Ema Destinová zpívala na vyšehradské skále kněžnu Libuši.
"Peníze, peníze... Každý si myslí, že jsou důležitý," říká paní Alena. "Houby důležitý, tohle je důležitý," pokyne bradou k Vltavě.
Uprostřed řeky stojí muž zvaný Brzda, veslem v pravé ruce určuje přesný směr. Ten výjev působí nostalgicky, jako byste nahlédli do zaniklých časů. Vysoko nad ním krouží s nehybnými křídly káňata.
