Skupina Mandrage zažívá v poslední době raketový vzestup. Počty fanoušků strmě rostou a kapelu, která před pár lety zaujala nanejvýš rekordně nízkým věkem muzikantů, zná skoro každý, kdo se o české hudební dění jen trochu zajímá.
Hit Šrouby a matice duněl na jaře snad z každého rádia v jednom kuse. Skvělý důvod popovídat si s kapelou. Na otázky odpovídal kytarista Pepa Bolan a bubeník Matyáš Vorda.
Jste na vzestupu, v Andělech jste proměnili nominaci na skupinu roku, v Žebříku jste byli druzí, přičemž Šrouby a matice se staly skladbou roku. Jaký je to pocit, dostat se tak daleko? A napadlo vás v začátcích, že byste mohli až takhle uspět?
Bolan: Těžko říct takhle z hlavy, jestli napadlo nebo nenapadlo. Určitě každá začínající kapela sní o tom, jaké to je vyhrát všechny takové ceny. Od začátku jsme se snažili, aby kapela směřovala nahoru a dělali pro to maximum. Udělali jsme i spoustu chyb a kroků vedle a některé věci z minulosti bychom nejraději smazali, ale to je život a člověk se tomu nevyhne. Pocit je to samozřejmě velmi příjemný.
Teď nemluvím o jakési relativní slávě, ta nás spíš otravuje, ale o pocitu, že člověk vytvořil něco, co mělo nějaký smysl a dosáhl nějaké mety. To přeju každému, kdo se snaží něco tvořit, ať už je to v jakémkoli oboru. Na druhou stranu kariéra Mandrage není vycucaná z prstu a všechno jde nahoru jaksi pomalu a postupně, takže nemáme pocit, že se stalo něco až tak zásadního.
Vorda: Je to příjemný, přečíst si nominace a vidět tam jméno svojí kapely, o to příjemnější je nějaký ty nominace vyměnit za sošky, ale ač to zní jako klišé, pro hudební ceny to neděláme, baví nás koncerty a to jsme od začátku chtěli dělat, chtěli jsme prostě hrát.
Hrady.CZ
|
Podle čeho soudíte, že zrovna vy a zrovna vaše skladba jste vyhráli?
Bolan: Podívejte se, na to je strašně jednoduchá odpověď. Nikdo z nás si nemyslí, že Mandrage je nějaká super kapela. První věc je, aby se sešla ta správná parta lidí, což se u Mandrage povedlo na výbornou. Dále máme nějaké interní know-how a snažíme se některé věci dělat jinak, než je tady zaběhlým standardem, ale řekněme si na rovinu, že česká scéna je poměrně vyčichlá a není zas tak složité se v ní zorientovat a přijít s něčím, co rozvíří její stojaté vody. A v neposlední řadě to chce mít taky štěstí. Musí se prostě spojit určitý mnohoúhelník věcí a událostí.
Dle vašeho profilu na Bandzone jste v roce 2010 byli nejvíc koncertující kapela v ČR. Jak si užíváte život na cestách? Zažili jste třeba někdy něco bizarního?
Bolan: Ostatní kluci v kapele to možná budou cítit jinak, protože jsou skoro o patnáct let mladší než já, ale mě je pětatřicet let a řeším úplně jiné věci, takže pro mě to je celkem náročné a ten kdo vynalezne teleport, bude pro mě ten nejlepší člověk na světě.
Těch bizarních věcí kolem koncertních radovánek je spousta, ale neodvažuju si je momentálně veřejně publikovat. Možná časem, až budeme psát paměti (směje se).
Vorda: Je to trošku tour po benzínkách a život vlastně strávenej na sedadle auta, to už mi přijde dost bizarní. Ale za zmínku stojí situace, kterou jsme zažili v koloně na dálnici D1, kde si v autě vedle nás chlápek užíval s nějakou slečnou a asi si úplně neuvědomil, že z dodávky je všechno trochu líp vidět...
Klasická věčná otázka: co máte radši? Festivaly, haly a velká pódia anebo spíš kluby?
Vorda: Nedá se to takhle říct, na každém je něco, v klubech jste blíž publiku a třeba rozumíte, co si mezi písničkama lidi povídaj, to je dobrý, na festivalu je většinou zase lepší zvuk a máte víc prostoru. Baví nás hrát všude.
Na Hradech CZ se objevujete letos poprvé. Jak se na tento festival těšíte? A jaký máte vztah k historii a památkám - hradům, zámkům a podobně?
Vorda: Těšíme se. Koncerty na takhle hezkejch místech mívaj super atmosféru.
Co byste vzkázali fanouškům a publiku Hradů CZ?
Vorda: Ať se chodí dívat i na menší stage...
