Jsou spolu už dlouho, víc než půl století. Na počátku bylo osudové setkání pod italským sluncem. Jenže ve špatné době.
Oba vědí, jaké to je začínat v cizí zemi z ničeho. František Mertl řečený Franta se nakonec prosadil jako výtvarník. S manželkou Jacqueline vychovali dvě děti a projeli kus světa. Určitě stojí za to, zajít se v Třebíči podívat na stálou výstavu děl, která Franta svému rodnému městu daroval. Jsou v nové galerii v Národním domě. „Do hrobu se mi toho moc nevejde,“ říká v nadsázce uznávaný malíř.
Poprvé jste se vy dva potkali v italské Perugii v roce 1956, kde jste byl jako nadějný student výtvarného umění na studijním pobytu. Přeskočila jiskra hned?
František Mertl: Ona tam studovala italštinu a dějiny umění. Poprvé jsme se potkali v menze, ve studentské jídelně. Bylo to bleskové okouzlení a zatím nás to těch pětapadesát let stále drží.
Jacqueline Mertl: Domlouvali jsme se složitě, lámaně, jak se dalo. Vytvořili jsme si zpočátku jen náš vlastní slovník z anglických a italských slov.
František Mertl* Působí pod pseudonymem Franta. Jako jeden z mála českých výtvarníků se prosadil ve světě. Narodil se 16. 3. 1930 v Třebíči. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Miloslava Holého. Zabýval se figurální malbou a tématu člověka už ve své tvorbě zůstal věrný. * V roce 1958 přes Západní Berlín emigroval do Francie. Usadili se ve městě Vence na jihu v Provence. Měl dosud víc než 120 výstav. * Jeho díla jsou zastoupena v Guggenheimově muzeu v New Yorku, v muzeích v Paříži, Amsterdamu, Nagoji či v Praze. * Kromě malování je ještě i ve svém věku vášnivým cyklistou, s čímž začal jako dítě doma, na Vysočině. Jezdí, jak říká, na rolls-royci mezi bicykly - na kole zakoupeném od Jána Svorady. |
Váš odchod z Československa byl dramatický.
František: Jacqueline přijela dvakrát do Prahy. Po druhém pobytu jí policie řekla, že to je její poslední cesta. Že už jí příště vízum nedají, protože jsou přesvědčení, že historka se mnou je jen zástěrka. Byla mladičká, na prahu dospělosti a oni ji považovali za špionku. Navíc jim velmi vadil její židovský původ. To mi přišlo v kontextu války, kdy se provalily všechny hrůzy okolo holokaustu, jako naprosto neuvěřitelné. Řekli mi, že cesta do Perugie byl můj poslední zahraniční výjezd. Prý jsem se tam choval nevhodně. Že jsem tancoval rock’n’ roll, chodil na americké filmy, koupil si džíny. Že jsme si vypůjčili skútr a jeli do Assisi a do Říma. Dokonce věděli názvy snímků, na kterých jsme byli s Jacquelin společně. Později jsme se dozvěděli, že tam byl jeden student, který ze sebe dělal Itala, ale byl to ve skutečnosti Rus. Posílal o mně „velmi důležité zprávy“ do Československa. Ale že jsem maloval, o tom se nezmiňoval.
Co vás jednoho na druhém zaujalo?
František: Všechno najednou. A ještě to umocnil fakt, že se jako devatenáctiletá holka v té době za mnou vypravila z Alžíru až do Prahy. Poprvé to bylo na Vánoce. Přijela oblečená jako Eskymák, protože si nakoupila to nejteplejší, co existovalo. Bála se, aby u nás nezmrzla. (smích) Byli jsme sledovaní od rána do večera. Stejně jsem pak za ní přes Berlín utekl (ilegálně přejel s dělníky, kteří dojížděli za prací na Západ rozděleného města - pozn. red.).
Jacqueline: On byl jiný. Mezi studenty jediný z druhého světa. Připadal mi opravdovější, ryzejší než ostatní zhýčkaní synkové z bohatých rodin z Itálie či Anglie. Chudý student z Východu. Ale moc zajímavý.
Z jaké rodiny vlastně, paní Jacqueline, pocházíte?
Jacqueline: Naše rodina je židovského původu, měli jsme velmi hluboké kořeny v Alžíru, ještě než se stal francouzskou kolonií. Mí předkové tam uprchli ze Španělska v době pogromu za vlády královny Isabely Kastilské v 15. století. Naprosto bez problémů tam žili po staletí do doby, než se po druhé světové válce začal Alžír osamostatňovat. Pak jsme byli nuceni odejít do Francie. Pro mé rodiče bylo velmi tvrdé opustit domov. Všechno ztratili, na jih Francie odjížděli za velmi složitých okolností v roce 1962. My s manželem jsme začínali v Nice, tam se nám narodili syn a dcera. Pak jsme společně na pozemku mého otce ve Vence postavili rodinný dům, kde žili i moji rodiče i můj bratr.
František: Dům je postavený tak šikovně, že jsme byli všichni nezávislí. Mohl jsem si tam vybudovat pro mě tak důležitý ateliér.
Takže konec 50. let bylo přelomové období pro celou rodinu. Jak jste vnímala první manželovy úspěchy krátce po příchodu do Francie? To, že se začal prosazovat v zemi doslova prošpikované kvalitním uměním? V blízkosti Vence žily osobnosti jako Picasso, Chagall…
Jacqueline: Byla jsem naprosto přesvědčená, že úspěch musí přijít. Věděla jsem, že je dobrý. Když došlo pozvání na zásadní bienále do Paříže, byla jsem překvapená. A šťastná.
František: Já byl taky překvapený. Důležitou roli sehrál jeden detail. Dostal jsem Cenu mladého umění jižní Francie. To byl odrazový můstek.
Držíte doma židovský svátek světel Chanuku, nebo tradiční Vánoce?
Jacqueline: Ctím svoje předky, ale vůbec nejsem židovsky nábožensky založená. Otec byl proti náboženství, byl velký anarchista. Moje babička to vnímala vstřícněji, dost mi o všem židovském vyprávěla. K tomuto tématu se váže jedna vzpomínka. Když vypukla válka, měli jsme strach, že nás policie najde. Byla jsem zaregistrovaná jako židovka. Rodiče mě odvezli z Alžíru k jedné katolické rodině. Byli to opravdu moc hodní lidé, ale chtěli, abych se stala křesťankou. Vodili mě do kostela, a dokonce jsem jednou vedla procesí při jakémsi obřadu. Byla jsem tehdy převelice šťastná, protože jsem měla na sobě krásné šaty.
František: Oba věříme na jakési jiné náboženství. Nemusí nám někdo ukládat, abychom se modlili v konkrétní den. Máme společnou bázi, věříme v člověka, i když k tomu dnes moc důvodů není. Člověk dělá čím dál větší hlouposti.
Vy jste se nikdy nevěnovala výtvarnému umění?
Jacqueline: Ne, vyučovala jsem na univerzitě jazyky. Ani naše dvě děti nemalují. Syn má zaměstnání ve spořitelně se sociálním posláním. Dcera pracuje s dětmi. Pro dceru Catherine je škoda, že se výtvarnému umění nevěnuje, měla k tomu vlohy.
František: Když byla malá, každý den přijela ze školy a kreslila, co se stalo cestou v autobusu. Měla chuť vyjadřovat se výtvarně. Ale ve škole jí to znechutili. Protože třeba přetahovala, barva nebyla přesně tak, jak řekla paní učitelka. Škoda mluvit. A navíc - současné umění se dostává do takových kolejí, že by mi vadilo, kdybych viděl, že se tomu moje děti věnují.
Zkuste to vysvětlit.
František: Učil jsem na akademii v Grenoblu, a když jsem viděl, jak se mladé lidi, kteří tam přicházeli plní chuti malovat, za dva roky druhým profesorům podařilo získat na instalace, na práci s kamerou, na videoprojekce… Neříkám, že malování je jediná cesta se vyjadřovat. Přesto je ostatního příliš. Pro studenty bylo zábavnější hrát si s kamerou, točit. Učení není připravené na tento výtvarný jazyk. Kresba a malba, to už je prošlapaná cesta. Kamera chce jinou výchovu.
Když jste začínal malovat, chodil jste s kamarádem na pitvy, zkoumal každý úpon svalu v lidském těle. Anatomii člověka máte v malíčku.
František: Měl jsem na akademii v Grenoblu lidi, kteří měli velkou chuť malovat a kreslit lidské tělo. Jenže jsem viděl, že neměli chuť na důkladné studium. Tak jako když chcete hrát na klavír, musíte hodiny a hodiny cvičit, pořád se udržovat. Dobrý klavírista si nemůže dovolit dva dny nehrát. A proč by to měl mít malíř jednodušší? Požádal jsem jednoho svého studenta, aby namaloval motiv znovu a on se mě zeptal - z jakého důvodu? Že už to udělal. Tak jsem mu vyprávěl o Matissovi. Měl jsem kamaráda, který stál Matissovi jako model, když dělal křížovou cestu pro kapli ve Vence. On stál hodiny a hodiny. Matisse měl vedle sebe hromady kreseb napravo a nalevo a pořád nebyl spokojený, pořád měl co hledat. Snad jeden můj student byl takový, kterému záleželo na tom, naučit se víc. Dnes je v módě zkratka. Tak jako se informace dozvídáme rychle přes internet a v televizi, lidé nemají čas zastavit se a jít do hloubky. Jsou zavalení balastem.
Nikdy jste nezpodobňoval svého otce, že?
František: Ani matku, ani otce. Prostě ne. Manželku Jacqueline ano. Přitom otcovo angažmá tady na světě bylo z mého pohledu silné. Byl to pro mě jeden z nejdůležitějších lidí. Bojoval v první i ve druhé světové válce za určitou ideu. Nemohl snést, že se tu usadil Hitler. Odešel na počátku války do Francie, což mu pak komunisti vyčítali. Proč prý nešel se sovětskou armádou. Jenomže funkcionáři z partaje zapomněli, že v momentě, kdy se rozhodl odejít do zahraniční armády, Hitler se ještě líbal se Stalinem. To byli zpočátku velcí kamarádi. Otec mluvil dobře šesti jazyky. Přesto se velmi angažoval v esperantu. Myslel si, že když se najde společný jazyk, lidé si budou víc rozumět, nebudou zbytečné rozpory. A já nakonec dělám takříkajíc to samé, výtvarná řeč je obecně srozumitelná.
Co říkáte na úspěch doma, v České republice?
František: Je pro mě vnitřně důležitý. Po dlouhé době, kdy se tu o mně nevědělo, mi poprvé na počátku 90. let nabídl výstavu mých prací tehdejší ředitel Národní galerie Jiří Kotalík. Znal jsem reakci Francouzů, Italů, Němců nebo třeba Američanů na mou práci. Ale nevěděl jsem, jak ji bude hodnotit někdo z Česka. Byl jsem velmi napjatý. A je fakt, že když se poprvé vyskytla myšlenka, kterou nadhodil historik umění Jan Kříž, že by se něco mohlo udělat i v Třebíči, potěšilo mě to. Pro malíře je důležité nejen plátno a barva, ale i pohled někoho jiného. To, že obraz někdo zhlédne. Že si autor vyslechne názor.
Váže se k některému z darovaných děl, která jsou nainstalovaná v Třebíči, nějaká zvláštní historka?
František: Za každým je nějaký důležitý prožitek. Například jsem zakoupil pro tuto stálou expozici zpět díla z období okolo roku 1962. Měl jsem tehdy smlouvu s jednou galerií, byl jsem rád, že můžu malovat, a dával jsem jí všechno. Z prvních třech let jsem si nic nepodržel. Nemysleli jsme tehdy na to. Tři plátna jsem koupil zpátky. Chtěl jsem, aby v Třebíči byl vidět můj postupný vývoj od samých počátků. Velká plátna prošla desítkami výstav po celém světě. Na druhé straně, kdybych si to měl odnést do hrobu, moc by se tam toho nevešlo. Tvořím proto, abych si vyměňoval emoce s tím, kdo se zastaví, prohlédne si, co jsem vytvořil, přemýšlí nad tím, něco to v něm vyvolá.
Jacqueline: V jedné z plastik a v některých plátnech se promítám já. Do Třebíče se mnou přijela kritička umění Agnes de Maistre, pracovala v Muzeu moderního umění v Nice, přispívá do několika časopisů o výtvarném umění. Nevěděla, co se v Třebíči přesně chystá. A je nadšená.
František: Říkala, že to odráží tvou životní cestu. Velmi se jí to pozitivně dotklo. Bylo to pro mě velké ocenění. Soubor dosud takto nikdo pohromadě neviděl.
Na jednom obraze je reakce na fukušimskou tragédii…
František: Do Japonska se nám s Jacqueline moc nechtělo, dlouho nás nepřitahovalo. Nakonec jsme tam strávili měsíc a museli jsme ocenit jinak uspořádanou společnost, která má velké kvality. Byť nám byly některé věci protivné. Kdyby se něco podobného jako ve Fukušimě stalo ve Francii nebo prostě v Evropě, bylo by kolem toho plno křiku. Tam jsem prakticky neviděl, že by lidé nadávali. Pochopitelně byla cítit jejich bolest, zemřelo hodně lidí. Japonci mají zkušenost s Hirošimou a Nagasaki. Člověk jako takový má v sobě skryté mimořádné kvality.
Na jiných je Afrika…
František: Máme rádi Afriku, byli jsme tam s Jacqueline snad dvacetkrát a trpíme, že se tam nemůžeme vrátit. Kvůli politickým změnám. V roce 1989 jsme byli v Mali a chtěli jsme se tam podívat znovu. Zase žít pár týdnů mezi lidmi, kteří mají úplně jiné podmínky a problémy. To nejsou tak zhýčkané děti jako my. My se snažíme všechno vylepšit, ulehčit technikou. Tam žijí opravdově od A do Z mezi nebem a zemí. Mali bývalo sladkou zemí, která dýchala láskou. Byla radost tam přijet, pozorovat lidi. V současnosti je tam velké napětí. Všechno se už změnilo. Fanatikům se daří vyvolávat situace, které eskalují násilí. Dlouho jsme neměli velkou válku, kolik je to let od druhé světové? Stačí se podívat na Ukrajinu, Sýrii, Afghánistán, Afriku. Může to přijít velmi rychle. A mocnou silou.
