K velkému případu se pražská kriminálka dostala v březnu 1990 celkem nenápadně. V noci na sobotu 31. března nezvaný host prošmejdil tři patra Bílé labutě. Vyloupený obchodní dům opustil oknem ve druhém patře.
I když spojovací schodiště strážní podle předpisů zamkli a zapečetili, zloděj se promenoval po eskalátorech. Pohybových čidel se moc bát nemusel. „Byla nespolehlivá,“ konstatovali tehdy policisté.
Navíc hlídači v rozlehlých a ztemnělých prostorách funkcionalistického objektu při obchůzkách spíše bloudili, než aby je efektivně střežili. Nadto když vyrazili na kontrolu, nemohli sledovat monitory několika kamer průmyslové televize.
Podle prvotní výpovědi strážných a jediné prodavačky si zloděj odnesl 100 tisíc korun z oddělení hudebních nástrojů. A neměl s tím moc práce. Plechový trezorek s tržbou odemkl svorkou. Místo bankovek ve schránce nechal lístek se strohým vzkazem „Děkuju a ahoj“.
Pak podle stop ještě zabrousil do oddělení kožené galanterie. Tam si vzal novotou vonící brašnu. Svou starou odřenou tam nenuceně zanechal.
Vcelku běžná krádež v době raketově rostoucí kriminality však dostala nový rozměr. Z dovolené se vrátil vedoucí oddělení hudebnin. A ten pohřešoval přibližně 1,2 milionu.
„Na krádeže s takovou škodou jsme tehdy ještě nebyli zvyklí,“ komentoval to někdejší vyšetřovatel major Jaroslav Novák z tehdejší kriminálky v Praze 1.
Žoldák s balíkem peněz
Pro rozdíl ve výši tržeb měl prodejce vysvětlení. „V prvním čtvrtletí šla na odbyt dobře pianina. Tak jsem si chtěl udělat ‚strýčka‘ a nechat peníze do tržeb na další čtvrtletí,“ vysvětloval vedoucí podle spisu. Tenhle „strýček“ mu způsobil hodně bezesných nocí.
Verze o fingované krádeži se mezi policisty stala hodně populární. To, že vedoucí zrovna v den vloupání vyjel na kratší dovolenou, se do této verze perfektně hodilo. Vypadalo to tak, že si na „velkou ránu“ dělal alibi.
„Tehdy byla hodně silná tendence někoho rychle obvinit,“ vzpomínal bývalý šéf pražských vyšetřovatelů plukovník Zdeněk Janíček.
Nad prodavačem se vznášelo obvinění z „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“. Trestní sazba se pohybovala až do 15 let. Zoufalý šéf putoval od výslechu k výslechu.
Pro nešťastného vedoucího přišla spása z opačného konce republiky. Pár týdnů po vloupačce operativci z chebské kriminálky zašli na rutinní kontrolu do jednoho z podniků oblíbených v galerce. Nešlo tam přehlédnout ošuntělého muže, který peníze pouštěl plnými hrstmi. Marlbora si ležérně připaloval stovkami. A za každou sklenici piva a rumu nechával personálu padesátikorunové „dýško“. Kriminalisté se s ním dali inkognito do řeči.
Hovorný muž policistům tvrdil, že je jejich kolega. Pak přitvrdil. „Jsem plukovník, žoldák. Na Středním východě jsem bombardoval vesnice,“ nabídl další vysvětlení.
Detektivové mu vzápětí ukázali „očka“, odznaky kriminální služby, a chystali se jej odvést. Na to podivný mužík vytáhl pakl peněz, především dolary a marky. Vše jim nabídl, pokud ho nechají jít.
Krádež přes kopírák
Detektivové měli dobrý odhad. Šlo o starého recidivistu Bedřicha B. Ten se na chebské služebně rozhovořil. „Tu Labuť jsem fakt udělal,“ doznal se. Ostatně pro něj nešlo o nic nového. Šlo o reprízu jeho úspěšné akce z roku 1980.
I tehdy se v obchodním domě nejprve nechal zavřít na WC. Vyloupený komplex pak opustil po hromosvodu. Po obou vloupačkách se přes dvůr a zeď dostal do sousedního domu. Pak v poklidu došel z Poříčí na Florenc, kde nasedl na první vlak metra.
Lišily se jen detaily obou vloupání. V roce 1980 vedoucímu z lednice vypil sáček s mlékem. O deset let později tamtéž zkonzumoval lahev tramínu, kvalitního bílého vína. A na rozdíl od prvního vloupání tentokrát v trezorku bylo o hodně více peněz.
„Obálky s penězi jsem rozbaloval v Kunratickém lese. Po milionu jsem přestal počítat. Bylo to na mne moc,“ vypověděl. Z Prahy se vydal na cesty. Přespával ve středních a jižních Čechách v lesích. Na každé přespání si kupoval jiný spací pytel.
Soud ho nakonec poslal na sedm let za mříže za krádež.
