„Byl to můj cíl už od té doby, co jsem s lezením začal. Nejkrásnější a nejvyšší stožár v Česku,“ vysvětluje Petr, proč se pro lezení na 355 metrů vysoký stožár ve středočeské obci rozhodl.
Předtím, než někam leze si vždy zjišťuje technický stav stavby. Nahoře na vysílači se však potýkal i se specifickými podmínkami. „Měl jsem problém se silným nárazovým větrem. Trochu nevyhovující bylo i zábradlí, které bylo hodně široké na úchop. U cviku s názvem lidská vlajka to pak bylo už hodně na hraně,“ přiblížil Hulk čerstvý zážitek. Několik cviků však nakonec neprovedl, protože by podle jeho slov byly tak nebezpečné, že by se mohl zabít. „Pokud jsem koncentrovaný a soustředím se na každý krok, je jen malá pravděpodobnost, že by se něco mohlo stát, ale samozřejmě to nikdy nelze vyloučit, takže když se na to necítím, cviky nedělám.“
Na vysílač v Liblicích lezl společně s kamarádem, ve většině případů se však na vrchol industriálních staveb Petr podívá sám. Dřív by se však do takových výši rozhodně neodhodlal. „Měl jsem hrozný strach z výšek. Když jsem vylezl na nějakou rozhlednu, klepaly se mi nohy,“ popsal Petr s tím, že se chtěl svému strachu postavit.
Na jednu rozhlednu tak během měsíce vylezl vícekrát a podle jeho slov strach postupně polevoval. Časem pro něj už výšky nepředstavovaly žádný problém a rozhodl se zkusit na místech i cvičit. „Postupně jsem cvičil ve stále větších výškách, až jsem dosáhl této extrémní hranice,“ říká Petr s tím, že k lezení ho inspirovala různá videa na internetu.
Na vrchol ještě za tmy
Ne každý však jeho nadšení pro nebezpečný koníček sdílí. „Mám rozepře s rodinou, pořád mi říkají, ať nechám těch kravin. Nejhorší to bylo prvních sedm let, poslední rok si na to už tak nějak zvykli a i se mě ptají, kde jsem třeba byl, ale pořád mají velký strach,“ uvádí devětadvacetiletý lezec, který si však rozhodně nepřeje, aby ho někdo napodoboval, protože je to extrémně nebezpečné.
Během osmi let, co se lezení věnuje, zažil několik chvílí, kdy to mohlo dopadnout smrtelně vážně. První roky sice cvičil s uvázaným provazem kolem zábradlí, později už ho však nepotřeboval. „Zjistil jsem, že s jištěním to prostě není ono. Když to člověk zvládá, chce víc a víc. Miluji pocit, když překonám sám sebe, vyplavení adrenalinu je nepopsatelné,“ komentuje lezec, který nejradši cvičí se svým vlastním tělem tzv. street workout.
Petr nikdy neleze za bílého dne a řídí se několika zásadami. „Kdybych lezl přes den, okamžitě by si toho někdo všiml, na místo přijeli policisté, hasiči a záchranka. Vždycky lezu ráno před svítáním, aby mě nikdo neviděl, jinak by mě určitě zadrželi a to samozřejmě nechci. Za osm let jsem s policií naštěstí žádné pletky neměl,“ vysvětluje s tím, že někteří lidé však záměrně lezou za bílého dne a vlastně chtějí, aby je policisté chytili. „Pak mají víc lajků a odběrů na YouTube, tak to ale já dělat nechci.“
Dalším cílem je pro Petra zahraničí, kde je více možností a vyšší stavby, svou metu v Česku v podobě rozhlasového stožáru v Liblicích už překonal. Stavba v současné době hledá další využití, přechodem analogového signálu na digitální již totiž neslouží původnímu účelu. Lidé z Liblic a okolí se však obávají, že budou dva unikátní vysílače strženy, vznikla tak i petice za jejich zachování.
