„Rozdělíme se na dvě skupiny,“ organizuje Jirka Vítek více než desetihlavou skupinu vyznavačů paranormálních jevů. Jirka je v civilu publicista a na hřbitově funguje jako správce. Měsíce se snaží o jeho záchranu, zatím to vypadá, že úspěšně. O hřbitově píšou noviny, točí tu televize. „Nejdříve půjdeme na místo, kde se v osmdesátých letech prováděly satanské rituály,“ říká Jirka.
Dostáváme instrukce, jak se chovat. Nemáme šeptat, ale mluvit zřetelně, aby se šepot nedal vykládat jako „hlas ze záhrobí“. Kromě toho si máme dát pozor na voodoo panenku, položenou na zadní cestě. Je prý u ní fotka a zapíchané jehly. „Tak na ni nešlápněte, jestli tam ještě bude,“ nabádá Jirka, zatímco odemyká hřbitovní bránu.
I když je ještě světlo, něco po osmé večer, na všech je vidět mírná nervozita. Hřbitovní brána a to, co je za ní, by si mohly zahrát v béčkovém hororu.
Vrah Otýlie Vranské
Hřbitov pochází ze začátku 20. století a sloužil výlučně potřebám bohnické psychiatrické léčebny. Konkrétně v roce 1909 zde byl pochovaný první pacient, jistý František Janovský. Podle knihy zemřelých, která v případě bohnického hřbitova čítá přes čtyři tisíce záznamů, mu bylo pouhých jedenáct let.
O hřbitově samotném se přitom ví jen málo. Například to, že chovanci byli jak pochovávanými, tak i těmi, kdo pochovávali. I to je důvod, proč přitahuje pozornost hledačů tajemna. Ti tvrdí, že je tu vyšší koncentrace negativní energie.
„Je tu i sekce s vrahy, i tam se půjdeme podívat,“ láká nás Jirka. „Říká se, že by zde mohl například ležet vrah prostitutky Otýlie Vranské, jejíž tělo našli rozřezané v cestovním kufru,“ popisuje.
Případ z roku 1933, o kterém hovoří, je dodnes pro kriminalisty záhadou. Jedna z mnoha verzí mluví o tom, že vrahem mohl být jistý četař Pavlíček, internovaný v bohnické léčebně, kde také spáchal sebevraždu. Jeho tělo leží právě na zdejším hřbitově. Jenže kde přesně, se dnes už nedá určit.
Hroby jsou hodně poničené, náhrobky na většině z nich chybí a místa posledního odpočinku připomínají jen hroudy hlíny porostlé břečťanem.
Maruško, Maruško, zablikej
Výjimkou je náhrobek jisté Marie Tuma s datem úmrtí 1912, pár metrů od zdejší rozbořené kaple. Zde poprvé přístroje začínají reagovat. Podle knihy zemřelých je diagnóza smrti Marie Tuma úbytek mozku. Podle dnešních měřítek jde o degenerativní onemocnění, jenže před sto lety se pod tímto názvem mohlo skrýt prakticky cokoli.
„Maruško, Maruško, tak nám zablikej,“ říká Milan, člen vyšetřovacího týmu s názvem VTPJ (Vyšetřovací tým paranormálních jevů), zatímco jeden z přístrojů, které s sebou nese, přikládá přímo k náhrobní desce. Do šumu a praskání, které přístroj vydává, se čas od času ozve zvuk vzdáleně připomínající lidský hlas. Jde ale o tak krátké sekvence, že nerozumíme.
„Tohle je takzvaná péeska. Prohledává všechny dostupné radiové frekvence rychlostí sto milisekund, takže je prakticky nemožné, že by se přístroj naladil na jednu frekvenci, kterou by začal vysílat. Díky péesce s námi mohou entity komunikovat v reálném čase,“ vysvětluje Milan, zatímco nepřestává klást zemřelé Marii Tuma dotazy jeden za druhým.
Jeho počínání, kdy se se zemřelou baví familiárně, jako by ji osobně znal, je až zarážející. Ptám se ho proto, jak se vlastně k zájmu o „paranormální jevy“ dostal. „Když jsem byl ještě kluk, viděli jsme s bratrem ducha. Viděli jsme ho nezávisle na sobě a nezávisle na sobě jsme o tom řekli mámě,“ vysvětluje promptně.
Co se týče zvuků, u hrobu Marie Tuma příliš štěstí nemáme. Až na pár těžko rozeznatelných skřeků nic neslyšíme. O pár týdnů dříve měl tým VTPJ na stejném místě více štěstí. Komunikace se záhrobím byla prý daleko čilejší. „Přímo tady u hrobu se nám podařilo nahrát několik zřetelných odpovědí. Je z toho i záznam,“ tvrdí Milan.
Tajemná podzemní chodba za márnicí
Přesouváme se do zdejší zbořené márnice, která je napůl kaplí. Zbývají z ní prakticky jen obvodové zdi. Střecha spadla už před léty a nad hlavami se nám klene jen několik zbylých trámů, které patrně už brzy čeká stejný osud. „Všimněte si tady té kladky a té prohlubně,“ ukazuje na místo za márnicí Jirka Vítek.
„Dodnes netušíme, k čemu sloužila. Když jsme se spustili dolů, narazili jsme na podzemní chodbu. Nevíme ale, kam vede. Zatím jsme neměli možnost ji prozkoumat,“ dodává.
I zde zkoušíme přístroje, nad nimiž by vědci kroutili hlavami. Ke slovu přichází ghost meter neboli měřič duchů. Vyrábí se prý ve Spojených státech. „Přístroj registruje změny v elektromagnetickém poli. Prostřednictvím tohoto zařízení měříme, zda jsou tu přítomny entity a zda s námi chtějí hovořit. Tady to můžete vidět na těchto kontrolkách,“ ukazuje další z pátračů Jaroslav Drábek na krabičku o velikosti mobilního telefonu.
Právě Drábek se svým týmem EPRV777 je jedním z mála, který se paranormálními jevy v Česku zabývá profesionálně. „Od roku 2005 máme za sebou zhruba 90 případů,“ vysvětluje. Aktivně je prý nevyhledávají, ale na pomoc si je volají sami lidé, třeba kvůli nevysvětlitelným úrazům.
Odkryli hroby s duchy
„V poslední době jsme takový případ řešili třeba v Olomouci. Zavolali si nás tam majitelé pozemku, na kterém byly objeveny staré hroby. Rodinu začala stíhat jedna nehoda za druhou. Provedli jsme tam takzvané spirituální čištění a pomohli jsme odejít entitám, které tam uvízly,“ popisuje, zatímco kontrolky na přístroji v jeho ruce začínají měnit barvy.
Teploměr zároveň naměřil mírné oteplení, které se dá dost těžko vysvětlit. Padla totiž už tma a teoreticky by se mělo naopak ochlazovat.
„Jsou tady. Kdybychom měli termokameru, tak bychom zde mohli vidět, že mezi námi něco stojí,“ pokračuje. Jenže termokameru u sebe nemáme, takže lze jeho slova jen těžko ověřit. Přihlížejícím tento nedostatek nevadí a oči nespouštějí z blikajících kontrolek.
A to i ti, kteří ještě před hřbitovní branou jakékoliv zmínky o tajemnu komentovali s ironickým úsměvem na tváři. Tma a hřbitovní prostředí zkrátka působí i na nevěřící Tomáše, zvlášť poté, co se celá skupina přemístila do oddílu, kde mají být údajně pohřbení vrazi. I zde kontrolky ghost meteru svítí jako pominuté.
„Není to úplně příjemný pocit,“ svěřuje se Martin, který zde plnil funkci nezávislého diváka. „Nejdříve jsem cítil podivnou bolest v zádech a na místě hrobů s vrahy takové žďouchání do zad,“ konstatoval, když jsme těsně před půlnocí opouštěli hřbitovní bránu. Podobné pocity prý měli i další.
Věda paranormálno odmítá, ale zkoumá
Podle psychologů, se kterými jsme náš noční výlet na hřbitov bláznů konzultovali, se dají tyto pocity přičíst davové sugesci. „Jsou lidi více a méně sugestibilní. Navíc toto prostředí tomu vyloženě nahrává,“ říká například psycholog Karel Humhal.
Na druhou stranu se podle něj prováděly relevantní pokusy, které se paranormálními jevy zabývaly na vědecké úrovni. „Například se na vědecké úrovni testovala mimosmyslová komunikace mezi dvojčaty a došlo se k pozoruhodným zjištěním,“ popisuje s tím, že k podobným úkazům se současná věda staví oficiálně odmítavě. To jí ovšem nebrání je zkoumat.
Podle Jiřího Vítka bohnický hřbitov obecně na lidi působí velmi intenzivně. Před několika měsíci se podobné akce účastnila jistá dívka, která na první pohled působila vyloženě sebevědomě. Jakmile prý hřbitov opustila, zhroutila se. „Bylo to tady hned za branou. Pak nám přiznala, že cítila pálení v chodidlech a podobné pocity. Na někoho toto místo zkrátka působí víc, na někoho míň,“ krčí rameny.
