To, co zbylo po kdysi rozlehlém renesančním městě Vyšehradu, šlo v polovině 17. století spočítat prakticky na prstech jedné ruky. Palice a kladiva demoličních čet se postaraly o jednu z největších bořících akcí v Praze před proslulou asanací, která se odehrála na sklonku 19. století.
„Z asi 50 domů zbylo torzo kostela sv. Petra a Pavla. Gotická brána Špička zůstala na desetiletí stát jako osamělý solitér. Přetrvala i rotunda sv. Martina,“ říká historik Bořivoj Navrátil. Kapitulní škola, radnice, měšťanské domy, řemeslnické dílny i kus kostela stětí sv. Jana. To vše bez pardonu muselo ve dvou etapách pryč.
Časy válečné
|
Stěhovat se musela i staroslavná kapitula, založená prvním českým králem v 11. století. V areálu někdejšího vyšehradského knížecího a královského hradu zůstalo pár reliktů v palácovém okrsku a purkrabství.
Nezapomenutelný dojem zanechala likvidace města v očitých svědcích. „Zdi a hradby od starodávna vystavené byly zbořeny, zámek starý byl rozmetán. Kde zámek stál, jest prázdné místo,“ povzdechl si tehdejší vyšehradský kanovník Vojtěch Ruffler.
Do roku 1655 armáda vysídlila většinou po Podvyšehradí desítky obyvatel odsouzeného města. To muselo ustoupit citadele, budované podle tehdy nejmodernějších fines italské a nizozemské pevnostní školy.
Pražská pevnost
Praha, hlavní město a srdce státu, potřebuje nutně opevnit. To již v roce 1648 důsledně radil po zkušenostech třicetileté války Ferdinandu III. císařský generál Raimondo Montecuccoli.
Podle představ štábních plánovačů měly metropoli českého království hájit dvě citadely. Umístění první tak jasné nebylo, vojáci přemýšleli o Strahově či Pražském hradě.
O tom, kam s druhou pevností, měli důstojníci jasno od počátku. Přístup vetřelců do Prahy měl od jihu a jihovýchodu uzamknout val vyšehradských zdí. „Návrhy opevnění detailně rozpracoval v roce 1650 hrabě Inocenc Conti,“ uvádí Navrátil. S vyšehradskými měšťany armáda o stěhování pochopitelně nediskutovala.
Citadele projekt dal moderní, pětiúhelníkový tvar s kvintetem bastionů, vybíhajících z jeho rohů. Hvězdice měla dostat také atypický, avšak nedostavěný, šestý bastion.
Účinek stále efektivnější palby děl měla snížit takzvaná eskarpa - tedy vnější zeď, jež byla zkosena směrem vzhůru. Mocnost hradeb se pohybovala od 2,5 do pěti metrů. Zdi ční do výšky 13 až 18 metrů. Uvnitř pevnosti po celém obvodu citadely projekt počítal s kasematy, v nichž by byla skladiště i krytá palebná stanoviště.
Věž jako v Andělském hradu
Plán citadely byl ovšem mnohem velkorysejší. V jejím jádru se počítalo s mohutnou válcovou věží. „Proporcemi měla konkurovat Pražskému hradu,“ konstatuje Bořivoj Navrátil.
Věž měla být podobná té, jež dominuje římskému Andělskému hradu. Vodní příkop z ní dělal víc než pouhé dělostřelecké stanoviště. Stávala se samostatnou pevností uprostřed mocného Vyšehradu, pásmem posledního vzdoru obléhané posádky. Jen na papíře však zůstalo i opevnění Císařské louky na protějším břehu Vltavy.
Na východní straně nebyl postaven ani cornichon, vysunutý opevněný rohový objekt ve tvaru písmene M s hroty obrácenými proti protivníkovi.
