Olympijská medailistka Vítková závodila se školáky, občas i prohrála

Kvízová otázka pro děti soutěžící o knihu s olympijskou tematikou. Veronika Vítková se věnuje atletice, biatlonu, nebo lakrosu? Nabídka třetí varianty rozehrála hlavní aktérce pondělní akce úsměv ve tváři. "Lakros? Vůbec nevím, jak se to hraje," řekla později Veronika Vítková, přední světová biatlonistka, stříbrná medailistka z únorových olympijských her v Soči.

Selfie Tenhle typ autoportrétu je po celém světe stále populárnější. Chlapec se včera v Kutné Hoře vyfotil mobilem i s olympijskou medailistkou Veronikou Vítkovou. Cenná památka. | foto:  Milan Bureš, MAFRA

Do Kutné Hory dorazila v rámci projektu Česko sportuje společně s bývalým veslařem Oldřichem Svojanovským, dvojnásobným medailistou z olympijského Mnichova 1972.

"V mých klukovských letech se sportovalo mnohem víc než teď. Ani ne tak vrcholově, ale na ulici. Zkoušeli jsme všechno možné," zavzpomínal Svojanovský. Ty časy už se těžko vrátí, ale akce Českého olympijského výboru se snaží mladé lidi sportovní myšlenkou oslovit.

Zapojilo se 543 škol, přičemž kutnohorská ZŠ T. G. Masaryka byla jednou z patnácti nejlepších, které se chlubí stoprocentním zapojení všech svých žáků.

Ano, mladé sportovce tu mají výborné. Vitální Jakub Pleva porazil Veroniku Vítkovou v člunkovém běhu, dostal za to tričko a na ně si později vyžádal podpis od šampionky. "Říkala jsem, že nebude těžké mě porazit, sprinterské disciplíny nikdy nepatřily k mým oblíbeným," glosovala Vítková.

Dan Uher ji porazil ve skoku dalekém z místa, po pružném odrazu dokonce přeskočil připravenou žíněnku. "Do dálky skáču i s rozběhem, osobní rekord mám pět a půl metru," pochlubil se. Kdyby teď do sportovních klubů zamířilo každé páté dítě z těch, co se urputně tlačily do fronty pro podpisy olympioniků, musel by být projekt úspěšný.

"Jsem zvyklá," reagovala Veronika Vítková na dotaz, zda ji z nekonečné autogramiády nebolí ruka. Podepsala se i na dětská čela a břicha a pak hurá o dům dál, v poledne už čekala na návštěvu další škola.

To byl pro Vítkovou trochu jiný rozhovor. Ptaly se děti

Pro vrcholovou sportovkyni to je trochu jiný rozhovor, než když zpocená v cíli zadýchaně odpovídá do připravených diktafonů. Tady se ptají děti, bezelstnými dotazy dokáží zaskočit.

Tak třeba hned ten první. Kolik vám je roků? "No..." váhá Veronika Vítková. "Už hodně... dvacet pět."

Jak jste se cítila před svým úplně prvním závodem?
Jako úplně prvním? Tak to si vážně nepamatuju. Ale vím, že to byly lízátkové závody, takže jsem se určitě těšila na lízátko.

Stalo se vám někdy, že jste při závodě upadla a pořádně si natloukla?
Takhle úplně ne, žádný vážný pád za sebou naštěstí nikdy nemám. Ale při štafetách běhám na prvním úseku, na němž je často pořádná tlačenice. Letos se mi povedlo dvakrát upadnout hned po startu a pak jsem musela dohánět ztrátu.

Jak se vám na běžkách závodí s tou puškou?
Máme ji na zádech, musím být opatrná, abych ji nějakým způsobem nepoškodila, protože pak bych na střelnici byla bez šance. Hlavně některé sjezdy bývají na tratích nebezpečné.

Když jste tady v tělocvičně závodila proti dětem, nechala jste je vyhrát schválně?
To bych neřekla. Už před těmi souboji jsem vám přece tvrdila, že nebude těžké mě zdolat (úsměv).

Jaké to bylo na olympiádě při přebírání medailí?
Měli jsme dva ceremoniály, při tom prvním mi úspěch ještě ani nedocházel. Ten druhý následoval o den později v olympijské vesnici a tam jsem si to krásně užila.