Co se vám stalo?
Během tréninku jsem skočil do nedostatečně hlubokého bazénu a poranil jsem si koleno. Operace byla nevyhnutelná. V Hříměždicích budu jen fandit. Jako závodník se chci vrátit za měsíc.
Dívala jsem se na vaše skoky na internetu. Je to zážitek, ale jímala mě hrůza. Co na to říká vaše maminka?
Bojí se, ale už to nějaký rok dělám, takže ten strach je už menší. Maminka ten můstek nikdy neviděla seshora, v televizi to není tak strašné a já se při závodech zatím nezranil, mně se stávají úrazy spíš při tréninku na suchu než při skoku. A navíc – maminka mě k tomu vlastně přivedla.
Vážně?
Dělal jsem plavání a gymnastiku, zkoušel jsem i atletiku, fotbal. V 11 letech jsem byl v motýlkovi na 50 metrů druhý na mistrovství republiky. Jenže pak jsem si poranil zápěstí, nepohodl se s trenérkou a přemýšlel, co by se dalo ve vodě dělat jiného. A maminka přišla s tím, že bych mohl zkusit skoky. Pak jsem narazil na High Jump, šlo o druhý ročník. Do té doby jsem skákal maximálně z deseti metrů, tady bylo 12. Bylo mi tehdy teprve 15 let a byla to úplně jiná perspektiva než bazén. Ale chytlo mě to a řekl jsem si, že se vrátím zpátky do bazénu a budu trénovat.
Teď často skáčete do moře, že?
Ano, teď mám za sebou závod ve francouzském La Rochelle, kde se skákalo do Atlantiku. Ten je extrémně studený, tak 17 stupňů. A navíc tam bývá silný vítr, což je náročné.
Kolik závodů ročně odskáčete?
Závody Red Bull jsou něco jako Světový pohár. Celkem je jich devět za sezonu, letos už jsem byl třeba na Azorských ostrovech. První závod mi vyšel, to jsem byl třetí, pak jsem byl desátý, šestý, teď třetí. Následuje Wales, pak Mostar, Japonsko, Dubaj a nakonec Itálie.
V Dubaji si užijete trochu luxusu, nebo ne?
Já už jsem v Dubaji byl, takže to pro mě nebude velký zážitek. Žít v těch městech není podle mě nic hezkého. Musíte být pořád jen uvnitř, v hotelech nebo nákupních centrech. Všude jezdíte jen taxíky. Pořád tam fouká vítr, který úplně všude roznáší písek. Navíc je tam až moc vedro a smog.
Kde se vám skákalo nejlíp?
Všude, kde je teplo, radši Itálie než Wales.
V letech 2014 a 2015 jste skákal na mistrovství světa. Tento rok mistrovství nebylo?
Bylo, ale já byl zraněný. Stalo se to loni na tréninku na suchu. Byl jsem unavený a při jednom saltu jsem začal padat na hlavu. Abych si ji ochránil, dal jsem si tam ruku. Natrhl jsem si biceps v rameni, rukou nemohl pohnout. Měl jsem jít na operaci, ale přes tu bolest jsem trénoval a dokončil celou sérii a až pak jsem šel na operaci. Ale protože jsem s tím celé léto skákal, ta následná regenerace po operaci byla o hodně delší a bolestivější. Takže jsem musel vzdát mistrovství.
Jak dlouho jste ve špičce?
Od roku 2008 se držím v první desítce v rámci své série, jeden rok jsem byl i třetí.
Dá se skákáním uživit?
Ano, když jste hodně dobrý. Z těch peněz musím vyžít, musím si hradit zimní přípravu, tedy bazén, tělocvičnu, zázemí. V Česku bohužel žádné vhodné místo není, jsou tu sice desítky bazénů, ale skákat lze jen v některých z nich, a nikde navíc není potřebné zázemí pro trénink na suchu. Já jsem našel způsob, jak se udržet v kondici a dělat, co mě baví, trénovat, a ještě si vydělat. Jezdím během zimy na zaoceánské lodi, kde je na zádi skokanská show. Podobně se živí dobrá polovina závodníků. Jsem sice tak trochu cirkusák, ale jsem tam prezentovaný pod svým jménem, jsou tam moje výsledky. A navíc jsem díky tomu připravený na léto na závody. Peníze, které tam vydělám, jsou pro mě vkladem do budoucnosti. Je to normální práce, která mě může trochu zabezpečit.
Jak dlouho obvykle plujete?
Zhruba pět až šest měsíců přes zimu. Je to největší zaoceánská loď na světě, která v létě jezdí kolem Evropy a v zimě, když na ní já působím, v Karibiku. Dostal jsem se tam náhodou – měli vyhlédnutého jednoho Američana, jenže ten chtěl dostat na loď i svoji přítelkyni jako servírku, což mu nezaručili. Poslal jsem jim svoje videa a místo jsem dostal, teď mě jejich společnost dokonce sponzoruje.
Michal Navrátil (31)
|
Pokud dobře počítám, na vrcholné úrovni se pohybujete skoro deset let. Jak dlouho je možné tenhle sport dělat?
Napadá mě Orlando Duque, tomu je 40 a pořád se umísťuje na stupních vítězů. Mně je 31 a určitě chci ještě nějaký čas vydržet. Je to otázka fyzičky i psychiky. Každý rok se přidává jeden skok, navíc se během závodů nesmí opakovat dva stejné odrazy. Já jsem dřív skákal pořád a rval se na můstek. Teď už jsem rozvážnější a vím, kdy má cenu tam lézt a kdy si naopak dát pauzu.
Kolik skoků zahrnuje jeden závod?
Je to vždy 12 skoků za tři dny.
Zmiňoval jste zranění na suchu, zranil jste se i ve vodě?
Ano, teď. A pak ještě v úplných začátcích. Předtím než jsem pracoval na lodi, jsem osm měsíců působil v Číně, kde jsem také skákal v show, ale to bylo hodně cirkusové a zdaleka tam nebyly takové podmínky. V té době jsem se teprve učil dopadat a myslel jsem si, že nejlepší je skákat na bříška prstů. Jenže přitom nelze úplně propnout kolena a já si při jednom nešikovném dopadu ohnul kotník. V nemocnici mi chtěli dát na měsíc sádru, jenže já jsem musel zase co nejdřív skákat, abych si vůbec něco vydělal a ostatní mě neměli za flákače. Z 26 metrů jsme mohli skákat jenom čtyři, skákalo se třikrát denně. Když jsem se zranil, makali ostatní každý den. Chodil jsem dokonce k čínskému šamanovi, kde jsem nechal asi 600 dolarů. Jen se na to podíval a hned něco předepisoval. Musel jsem si vyvářet hadí kůže a kořínky. V našem pokoji to tehdy hrozně smrdělo, raději jsem u toho pití ani nedýchal. Ale za deset dní už jsem zase skákal aspoň po hlavě z menších výšek, jako jsou tři a deset metrů.
Jak se bude váš sport dál rozvíjet?
Stali jsme se součástí FINA (Mezinárodní plavecká federace – pozn. redakce) a ta se snaží tlačit, aby vzniklo zázemí v každé zemi, výhledově je ve hře dokonce i olympiáda.
Skáče u nás někdo jiný?
Pár kluků trénuje. Existuje tu i skokanský kemp s trenérkou Luckou Absolonovou, která se umístila i na mistrovství světa ve skocích z deseti metrů, což je už dlouho existující olympijská disciplína. To je pro náš sport důležitý základ, naučit se skákat z deseti metrů. Je to všechno stejný odraz, jenom přidáte další salto. Dopad z 27 metrů je samozřejmě o hodně rychlejší a namáhavější, proto je na to potřeba větší příprava a nesmíte si dovolit udělat chybu. Při skocích z desítky se sice omlátíte, ale nic se vám nestane. Kdežto když uděláte i daleko menší chybu z 27 metrů, může to být konec kariéry. A teď nemám na mysli jen fyzické zranění, ale hlavně psychiku, protože třeba už nikdy nemusíte mít odvahu vylézt znovu nahoru na můstek, aniž by se vám podlamovala kolena.
Máte zdravotní pojištění?
Nemám. Já si pořád říkám, že se mi nic nestane, že to nejhorší jsem si už odbyl v mládí. Samozřejmě se připojišťuji na každý závod, ale když si něco udělám na tréninku, tak tam pojištěný nejsem.
Řada sportů znamená jednostrannou zátěž pro určité svalové skupiny. Jak je tomu u vás?
Při skocích zapojujete celé tělo, ale hlavně hýždě a záda. To je důležité pro správný dopad.
Co budete dělat, až skončíte?
To je ve hvězdách. Zatím se snažím soustředit na závod a nepřemýšlím o tom, co bude za rok, za dva.
Co děláte, když nesportujete?
Nedávno jsme si s přítelkyní, která pochází z Barcelony, tady v Praze koupili bydlení a máme tam i zahrádku. A to mě baví, to je takový příjemný relax zcela bez adrenalinu.
Vaše přítelkyně také skáče?
Ne. Ona se bojí skočit i z metru, raději chodí po horách.
