Dnešní generace podle Daniela Táborského vyměkla a neumí se bránit jako dřív. „Já boxuji od jedenácti. Tedy víc než polovinu svého života,“ říká 23letý mladík.
Jaký mají Češi vztah k boxu?
Pořád jsou tu lidi, co v něm vidí jen primitivní bití do hlavy, ale řekl bych, že vztah k boxu se zlepšil. Zvětšil se i zájem a box je lidem blíž. Boxovat už může každý, obrovsky se rozšířil. Ve Vršovicích je oddíl boxu pro důchodce, funguje paraboxing pro vozíčkáře, ten ženský už je na olympiádě. Takže podle mě ho lidi nakonec mají rádi.
V boxu je nutné umět schytat ránu. Dá se v tomto sportu naučit vše, co je třeba?
Naučit se všechno asi úplně nejde. Můj první trenér mi jednou řekl: Techniku se naučíš, kondici naběháš, sílu naposiluješ, ale srdce musíš mít. Tuto schopnost jde rozhodně zlepšovat a posouvat! Posouvat ji jde tréninkem, ale nejvíc vám dá zápas. Trénovat a nezápasit, to prostě není ono.
Umějí se Češi prát?
No, řekl bych, že dnešní generace hodně vyměkla. Neříkám, že všichni, ale ve velké míře ano. Svým způsobem jsme přecivilizovaní. Zapomínáme se umět bránit. Moc se spoléháme na to, že nás systém ochrání a postará se o nás. Začíná to už ve škole, kde se každé postrčení nebo dětská rvačka berou hrozně vážně. Samozřejmě jsou nějaké hranice. Je potřeba bojovat proti šikaně, ale součástí toho boje by taky mělo být naučit se za sebe postavit a bránit se, mít zdravé sebevědomí.
V boxu se sem tam rozdávají přezdívky. Máte také nějakou?
Ano. Časem jsem dostal přezdívku Mašina. Vzniklo to tak, že jsem především v začátcích vyhrával tím, že jsem své soupeře válcoval před sebou.
Máte na svém kontě řadu titulů. Na jaké úrovni je podle vás v současnosti český box?
Řekl bych to tak, že jsme už sice schopni se světovou špičkou boxovat, ale zatím ji nedokážeme porážet. Přece jenom je znát to, že mají ve světě pořád ještě lepší podmínky a zázemí.
