Přesto je třeba králíky pozorovat opatrně. „Oni jsou nedůvěřiví. K lidem vůbec nechodí. Jakmile se někdo přiblíží, tak zdrhnou,“ říká Josef, který u metra Chodov prodává časopis Nový Prostor.
Travnatý plácek kousek od jeho pracoviště mezi nákupním centrem a autobusovým nástupištěm, kde králíci přebývají, však od února narušuje stavba administrativních budov při nákupním centru.
„Od té doby, co se tady staví, je tady vídám méně. Předtím jsem je viděla den co den,“ říká Lucie Buriánková, která kolem každý den prochází s kočárkem. Přes králičí trávník vede vyšlapaná cesta od stavby k velkým kontejnerovým budovám. V nich mají zázemí dělníci ze stavby. V minutových intervalech tak po trávníku dusají muži v oranžových vestách. Není divu, že jsou králíci zalezlí.
„Když jsem je poprvé viděl, myslel jsem si, že někomu utekli. Jsou tady vždycky ve skupince. Asi tak po pěti,“ říká jeden z dělníků.
Josef, který už v mezičase prodal všechny časopisy, přechází po trávníku. Za ním se ženou dva psi. Kdyby nebyli příliš zaměstnaní vzájemným okusováním, jistě by králíky nenechali v klidu. „Občas je tady pěkně proženou. Králíci jsou ale mazaní, jakmile vidí psa, tak se schovají,“ dodává.
Králíci jsou u nás vzácností
Ušáci možná leckomu na Chodově vynahrazují domácí zvíře. „Lidé jim občas nosí něco k jídlu. Třeba salát, chleba nebo mrkev,“ říká Josef.
Právě přilepšování od obyvatel Chodova je asi důvod, proč králíci zůstávají. „Je tam zřejmě příhodné místo, kde mají žrádlo celý rok,“ říká zoolog Miloš Anděra z Národního muzea.
Podle jeho názoru tam pravděpodobně přiskákali z nějakého lesa v okolí. „Dnes jsou králíci poměrně vzácní. Proto je myslivci záměrně vysazují. Asi je vysadili někde na okraji Prahy a oni se tam natáhli,“ myslí si.
Myslivci divoké králíky dovážejí z Anglie. V padesátých letech u nás byli zcela běžní. Pak ale většinu populace vyhubila choroba myxomatóza.
Trávník je stále prázdný. Chlupáči jsou zalezlí v křoví, kde se schovávají před sychravým počasím. Teplé dny mají radši. Vyvalí se na sluníčko a nahřívají si kožichy. Nemusí se bát, že skončí v troubě jako jejich lesní příbuzní. Na to je mají zdejší obyvatelé příliš rádi.
