Četl jsem o vás, že jste nejprve chtěla být spíše umělkyní než architektkou. Jak se umění a architektura doplňují?
Začala jsem studovat umění a pak jsem k tomu přidala i architekturu. Chtěla jsem dělat obojí, umění možná o něco vedlo. Ale nakonec mě architektura tak nějak chytila. A teď vlastně dělám obojí, obě oblasti se vzájemně formují. Jelikož se v rámci architektury zaměřujeme na kulturní budovy, je to vlastně přirozené vnímat i tu uměleckou stránku a to, co umělci v budovách potřebují.
Na pražském Summitu architektury a rozvoje v Obecním domě jste mluvila o kulturních stavbách v tematickém bloku, který se týkal plánu stavět v Praze na Vltavské novou koncertní halu. Co může taková budova přinést rozvíjející se části města?
Kulturní stánek, jakým je třeba koncertní hala nebo muzeum, může být katalyzátorem růstu. Mnoho projektů, na kterých jsme pracovali, je právě takových. Naším prvním projektem byl Institut současného umění v Bostonu, který jsme stavěli na starém železničním depu u přístavu. V okolí v podstatě nebylo nic, kromě několika venkovních parkovišť, ale tím, že v místě vznikla kulturní instituce, dorostlo poté kolem ní celé město.
Podobnou logiku má i projekt The Shed. Jde o novou kulturní budovu v newyorské čtvrti Chelsea, v oblasti, která se nyní nově zastavuje. Stejnou sílu ale mají také parky. Například High Line, kterou jsme navrhli, znamenala obrovský ekonomický růst pro dotčenou oblast města a přinesla spoustu pracovních míst, obchodů, bytů. Přitom šlo před tím o část města, která byla v podstatě mrtvá.
High Line, tedy parková promenáda, která vznikla z nepoužívané newyorské nadzemní dráhy, je asi vaším nejznámějším návrhem. Jak dlouho jste na tomto projektu pracovala? Pokud vím, tak se park místo železnice rodil poměrně složitě.
Pracovat jsme na High Line začali v roce 2004. Zprvu bylo velmi nepravděpodobné, že se to nakonec podaří. Starosta Rudy Giuliani, který byl ve funkci do roku 2001, původně podepsal příkaz ke zbourání staré železnice. Několik občanských aktivistů si ale vysnilo, že by z ní mohl být park. Ve funkci vystřídal Giulianiho Michael Bloomberg a lidé se u nové vlády snažili nápad prosadit. Město řeklo: „Dobře, ale dokažte, že to bude fungovat.“
Problém byl, že nebyl žádný příklad ze světa, na kterém by se to dalo ukázat. Museli jsme dlouho přesvědčovat politiky, že je bezpečné mít park nad úrovní ulice, že tam bude dostatek východů nebo možností vyklízet odpadky. Bylo to dlouhé, ale když jsme otevřeli v roce 2009 první část, stala se High Line neuvěřitelně oblíbenou.
Z opuštěné trati je poklad. Svěží zelený park přitahuje lidi jako magnet |
Takže zájem lidí splnil vaše představy?
Významně je předčil. Když jsme se snažili projekt tlačit, říkali jsme, že by park mohlo využívat 400 tisíc lidí ročně. Loni jich však přišlo osm milionů z celého světa. To jsme skutečně nečekali. To místo bylo typické tím, že kolem byly staré průmyslové budovy, železnice procházela domy a celé to mělo zvláštní atmosféru, což jsme chtěli přivést v život. To byl pro nás ten pravý New York, který jsme chtěli v High Line zdůraznit.
Pracujete také na návrhu nové koncertní haly v centru Londýna, která se má stát stálým domovem Londýnského symfonického orchestru. Jaká je hlavní myšlenka této budovy?
Místo, na kterém má nová hala vyrůst, je jižním výběžkem kulturního areálu Barbican Centre, který je obehnán silnicí. My chceme vytěsnit auta a vytvořit okolí nové budovy jen pro chodce. Nakonec bychom rádi přenesli pěší zóny ještě dál směrem k řece a propojili tak pro chodce kulturní oblast s Tate Modern na druhém břehu. Budova by měla mít různorodou náplň. Je pro nás důležité, aby ji mohla veřejnost využívat i v případě, kdy si nekoupí vstupenku na koncert.
Zmínila jste chodce. V Praze se vedou debaty o tom, zda mají auta ustoupit chodcům, nebo zda by se měl klást důraz spíše na plynulou automobilovou dopravu. Jak má v tomto ohledu podle vás město fungovat?
Myslím si, že by se naše civilizace měla zamyslet nad závislostí na automobilech a více spoléhat na veřejnou dopravu, kola a chůzi. Pevně věřím, že při rozvoji města je potřeba myslet na to, aby byly jeho jednotlivé části v docházkové vzdálenosti. Jako tomu bylo u měst dříve a starší města tak fungují dodnes.
Panoráma Prahy nebude takové věčně. I Londýn tím prošel, řekla Jiřičná |
Navrhla jste budovy pro Boston, New York, Londýn... Vyžaduje každé město od architekta specifický přístup?
Rozhodně. Dokonce i v USA je vždy potřeba zvážit logiku, historii a charakter města. Nikdy nevyvážíme nějakou budovu jinam. Snažíme se co nejvíce poznat dané město.
Praha je poměrně citlivá k otázce výškových budov. V New Yorku je sice situace úplně jiná, ale z diskusí o nově vznikajících mrakodrapech mám pocit, že Newyorčané nejsou příliš nadšení z toho, jak se mění ikonické panoráma města.
Je to složité. New York je odjakživa developerským městem. I takový Flat Iron Building, na který se lidé dívají s nostalgií, se stavěl tak, aby se na co nejmenší pozemek vešel co největší dům. Vidím momentálně dvě problematické roviny.
První jsou oblasti, ve kterých se zcela změnilo jejich využití. V nově zastavěné čtvrti Hudson Yards se například pozemky měnily z lehké výroby na smíšenou zástavbu a jsou tam povoleny výškové budovy. Veřejnost tu čtvrť nenávidí, protože je předimenzovaná, já se ale v tomto případě přikláním vlastně na obě strany. Chápu veřejnost i developery. Je to oblast, kde nikdo nebydlel, takže se kvůli výstavbě nemusel nikdo vystěhovávat, což je pozitivní.
Druhým problémem je pár extrémně vysokých budov, které se vtísnily mezi již existující bloky domů v místech, která k takové zástavbě nebyla určena. V současnosti jich po městě roste několik a musím říci, že jsem proti nim, protože negativně mění charakter čtvrtí.
Změní se to nějak? Existuje nějaká snaha po přísnějších pravidlech výstavby?
Jsem sice členem Městské umělecké společnosti, která by měla dohlížet na výstavbu, ke změně však může dojít jen tehdy, pokud se změní politika města a vztah jeho vedení s developery. New York ale miluje růst, a to i přesto, že se v růstu často ztratí ledacos cenného. Já sama bych přísnější pravidla zavedla, ale tu moc nemám.
Elizabeth DillerováNarodila se v roce 1954 v polské Lodži. S rodiči emigrovala do New Yorku, když jí bylo šest let. |
Myslíte si, že vysoké budovy mohou fungovat i v historických městech jako je Praha?
Historická města se nesmí stát muzeem, jinak se zastaví jejich rozvoj. Je ale potřeba k úpravám přistupovat citlivě a stavět takové budovy jen na skutečně vhodných místech.
Praha má nyní před sebou výzvu i příležitost v podobě výstavby na velkých brownfieldech. Na co by si v tomto procesu mělo dát město pozor?
Ten trend je aktuální v mnoha městech. Například Hudson Yards, které jsem zmiňovala, stojí na místě železničního terminálu. Milán zase začíná zastavovat vlaková nádraží a sklady, které obklopují centrum. Je to takový aktuální přechod mezi epochami vývoje měst. Přeměna brownfieldů je skvělá příležitost, jak budovat kvalitní město, ovšem jen v případě, pokud má město dobré plánování a stavebnictví.
Máte v Praze nějakou oblíbenou budovu?
Musím říci, že vlastně ani ne. Město je překrásné, ale mojí vášní je modernismus a v tomto ohledu tu bohužel nevidím žádnou konkrétní budovu, kterou bych mohla zmínit. Znám samozřejmě Tančící dům od Franka Gehryho, který byl ve své době radikální, ale je zvláštní, že je v této oblasti už tolik let tak dlouhá mezera. Myslím, že má Praha na čase to změnit.
Letos slavíme třicet let od sametové revoluce. Vy jste se narodila v Polsku, jak vnímáte Polsko a Česko třicet let po pádu komunismu?
Matka byla Polka, ale otec byl Čech. Narodila jsem se tedy v Polsku, ale kulturní zázemí mám z obou stran, tedy i z Česka. Je velmi zajímavé sledovat změny a přechod obou zemí. Především města se stávají více kosmopolitní, dostává se do nich více života a mezinárodního ducha. Zároveň to všechno ale ještě potřebuje čas. Především v Polsku. To, že mám kořeny v Evropě, vnímám v každé oblasti života, i v tvorbě. A ráda o sobě v Americe mluvím jako o Evropance a v Evropě zase říkám, že jsem Američanka.
