Celetnou ulicí se na přelomu století navzdory nelibosti zdejších obyvatel producírovaly četné prostitutky a lákaly potenciální zájemce. Rovněž Staroměstské náměstí bylo na přelomu 19. a 20. století jedním z center pouliční prostituce. Dobový tisk upozorňoval na „děvčátka velice pochybného vzezření“, která se potloukají po ulici a strhávají na sebe pozornost kolemjdoucích „nápadnými gesty, chůzí a oblekem“ (Pikantní svět, 1909).
Autor: repro z knihy Nevěstince a nevěstky
Také okolí Prašné brány bývalo jak hluboko před válkou, tak za první republiky shromaždištěm pouličních prostitutek tak frekventovaným, že K. L. Kukla tato místa (společně s přilehlou Celetnou ulicí) neváhal označit za „pouliční burzu prodejné lásky“. Zdejší večerní atmosféru přibližuje takto: „S prvým soumrakem zastaví se na rohu Prašné brány a Obecního domu prvé obchodnice. K deváté hodině bursa jest v plném proudu. […] Spousta děvčat se tu nabízí. Mladé, staré, krásné i nekrásné, štíhlé podle vzoru Paříže […]. Ceny řídí se zde dle krásy, mládí, toalet a umění jednati se zákazníky [za první republiky se zde platilo od 30 do 50 korun]. Po půlnoci bursa ochabuje; kupci se rozejdou do svých domovů a nabízející rozběhnou se po pražských nočních místnostech.“ Prašná brána bývala také jedním z pasáckých „mastných rohů“ a podle jiných dobových svědectví se v těchto místech nabízeli rovněž homosexuální prostituti.
Autor: Jiří Benák, iDNES.cz
Na části parcely, uvolněné po zbourání historického domu U Štupartů, vyrostla v letech 1911–1912 klasicistně-secesní novostavba čp. 647 (roh Jakubské a Malé Štupartské), kde fungoval od roku 1919 až do začátku druhé světové války pod vedením Josefa Mejstříka hodinový hotel s nočním barem Chapeau rouge (Červený čepička nebo také Červená karkulka). Nabízel taneční parket, živou hudbu (vystupovali tu mimo jiné R. A. Dvorský nebo Karel Vacek), bar se „chambré séparée“ a k tomu zhruba patnáct slečen pochybného původu a profese. Prohlašovaly prý o sobě, že pocházejí ze zahraničí, z Francie, Německa, Belgie, nebo dokonce ze Švédska a Finska.
Autor: repro z knihy Nevěstince a nevěstky
Podnik byl na úrovni, a tak ho navštěvovali mimo jiné domácí i zahraniční diplomaté a významní umělci. Za druhé světové války byla v budově zřízena ubytovna pro letce. Po válce byl provoz hotelu i baru krátce obnoven, po znárodnění v roce 1948 vystřídala zábavu zaměstnanecká ubytovna s psychologicko-pedagogickou poradnou v přízemí. Dnes je v domě opět bar a taneční klub někdejšího jména.
Autor: Jiří Benák, iDNES.cz
Na živé Revoluční třídě byl v letech 1928–1929 postaven dům čp. 1003 (uprostřed). V první polovině třicátých let našel v suterénu domov nejvyhlášenější pražský homosexuální podnik Batex. Jeho reprezentativní prostory tvořily restaurace, velký sál pro pořádání akcí a menší klubovny pro karban a intimnější setkávání. Ta nezřídka mívala i komerční, tedy prostituční povahu, jak dokládá dobové svědectví: „Zde v Batexu bylo takřka vše, co mohlo přitahovati lidi z podsvětí. V hořejším poschodí byl dancing, kam mohli jíti, kteří lehce nabyli peněz, i ti, kteří jim od nich chtěli lehce odpomáhat. Dole v podzemí scházeli se sexuelně úchylní k svým radovánkám a v uzavřených klubovnách hrály se karty. Batex měl vznešenou klientelu. Nebylo vzácností, že při hazardních hrách bylo v banku až několik desítek tisíc“ (J. Kavalír).
Autor: repro z knihy Nevěstince a nevěstky
V souvislosti s Batexem je třeba připomenout, že blízké Josefské náměstí (dnes náměstí Republiky) sloužilo jako místo dostaveníček homosexuálů už před válkou. Pouliční prostituce („burza lidského masa“) bujela rovněž v okolí Prašné brány a na Josefském náměstí (dnes náměstí Republiky). Dobové svědectví k těmto místům praví: „Svého času proskočily pověsti, že na Josefském náměstí a v Prašné bráně mají ‚bursu‘ i homosexualisté. Je zde tudíž trh na všechno lidské maso. Najdete tu děvče ulice, švadlenky, vdovičky žijící z různých záhadných příjmů, paničky s vedlejšími příjmy, které jim vynášejí nové toalety, najdete tu i nakadeřené mladíky, vše, co srdce atd. ráčí, v hojném výběru“ (Pikantní svět, 1910).
Autor: Jiří Benák, iDNES.cz
Rybná ulice bývala místem řady nevěstinců, hodinových hotelů, pochybných kaváren i nejpustších špeluněk. K těm posledním patřil „brloh bídy a neřesti“ (K. L. Kukla) v čp. 694, zvaný podle majitele Mamerta Deyla U Deylů, proslavený ale spíše jako Žbluňk, Dejlice nebo „postrach noční Prahy“ (méně známé je označení Pakoměřická pivnice). Deylův podnik byl jedním z center pražského podsvětí, hráčským doupětem i útulkem prostitutek. Kromě výčepu (na dobové ilustraci) a herny v přízemí byla v suterénu noclehárna (vlastní Žbluňk), kam se naskládala až stovka spáčů.
Autor: repro z knihy Nevěstince a nevěstky
Dobový tisk popisuje prostory krčmy takto: „V několika místnostech, spoře osvětlených, začouzených a smrdutým zápachem naplněných, scházely se párky milenců druhu nejhoršího... U Deylů byla také jedna místnost, úplně nejzazší, která sloužila za ložnici. Tam odpočívaly, otráveny alkoholem, osoby obého pohlaví a nejrůznějšího stáří v nejpodivnější směsici“ (Národní listy, 1897). Mamert Deyl spáchal v roce 1892 kvůli své neutěšené finanční a zdravotní situaci sebevraždu; krátce nato byl jeho podnik policejně uzavřen. Dnes má v budově kanceláře mimo jiné i Městská policie.
Autor: Jiří Benák, iDNES.cz
Na rohu Benediktské (čp. 722) a Dlouhé ulice (patrový podlouhlý dům v pozadí) působil ještě před první světovou válkou nevěstinec U Šuhů, který provozoval „známý majitel vykřičených domů“ a policejní konfident Jan Schuha. Ten vlastnil vedlejší dům čp. 1030, kde chtěl zřídit další bordel, což se mu však pro odpor nájemníků, kteří si stěžovali na policejním ředitelství, nepovedlo. Schuhův podnik je zvěčněn i v Haškově Švejkovi v pasáži, kdy hrdina táhne domů opilého feldkuráta Katze. Ten praví: „Pojďme tedy někam, ale k Šuhům nepůjdu, tam jsem dlužen.“
Autor: repro z knihy Nevěstince a nevěstky
Objevuje se i na dalším místě v pasáži o tom, co vyváděl poručík Dub v opilosti. Hovoří Švejk: „Nic jste neprováděl, pane lajtnant, byl jste jenom na návštěvě v jednom vykřičeným domě. Ale to byl asi nějakej vomyl. Klempíře Pimpra z Kozího plácku taky vždycky hledali, když šel kupovat plech do města, a našli ho také vždycky v podobnej místnosti, buď u ‚Šuhů‘, nebo u ‚Dvořáků‘, jako já vás našel. Dole byla kavárna a nahoře v našem případě byly holky.“
Autor: Jiří Benák, iDNES.cz
Dům čp. 1077 v Haštalské ulici byl postaven v roce 1903 a za první republiky fungoval jako hodinový hotel Mačeka, provozovaný Josefem Mačekou.
Autor: repro z knihy Nevěstince a nevěstky
Hotel (i když ne hodinový) je v budově i dnes.
Autor: Jiří Benák, iDNES.cz
Okolí kostela sv. Haštala a přilehlé uličky byly „rejdištěm pouliční prostituce“ (K. L. Kukla) před válkou i po válce. V blízké uličce Řásnovce, která ve své jižní části netratila nic ze své pitoresknosti, bývaly domy často hnízdy privátní prostituce. V nedaleké ulici U Milosrdných (na snímku), v její východní části, fungovala ke konci Rakousko-Uherska ulička lásky, kde „našminkované slečny i obstarožní babice“ (G. Včelička) nabízely své služby zájemcům z okolních krčem, plavcům nebo hasičům z protějších kasáren.
Autor: repro z knihy Nevěstince a nevěstky
Dámy z uličky lásky lákaly procházející muže postáváním ve dveřích nebo vyhlížením z oken zpoza oranžových nebo červených záclon, které tu nahrazovaly červené lucerny. Taxa činila jednu až dvě koruny, u starších a ošklivějších nevěstek však i méně.
Autor: Jiří Benák, iDNES.cz
Do Celetné ulice čp. 595 (Menhartovský palác) mířili za první republiky konzumenti tajné prostituce, a to do kavárny a vinárny U Pavouka.
Autor: repro z knihy Nevěstince a nevěstky
Josef Waltner ve svém průvodci Prahou píše: „Sedíš-li zde chvíli a střídají-li se světelné efekty, máš dojem, jako by skutečně nějaký pavouk kolem tebe stahoval pavučinu, a rozsvítí-li se pojednou, poznáš, že to není pavouk, ale že to byly překrásné oči patřící dámě, jež proti tobě seděla. Nevím, bude-li tam ta dáma ještě, až vy tam přijdete, ale pro všechno zeptejte se, je-li tam Sáša. Bude-li tam, jistě že si na mě vzpomenete. Ale buďte opatrni, ať neuváznete v pavučince.“
Autor: Jiří Benák, iDNES.cz
Nesmírně pestrou „prostituční“ historii má dům v Jakubské ulici čp. 674 (na snímku vpravo). Na přelomu století zde býval nevěstinec, který k září 1907 nabízel výběr z patnácti prostitutek. Tehdy jej vedla Františka Masáková, o pět let později byl však podle Chytilova adresáře jeho provozovatelem Josef Dezort. Po válce se příliš nezměnilo, z nevěstince se stal hodinový hotel jménem Esprit, který řídil Josef Steiner.
Autor: repro z knihy Nevěstince a nevěstky
Křižovatka ulic Jakubské a Rybné fungovala také před válkou a po válce jako pověstný „mastný roh“. Na nároží Rybné (čp. 649) a Jakubské ulice sídlil za první republiky tabarin Sect pavillon, po Alhambře největší noční zábavní podnik ve městě. Nabízel „prvotřídní a atrakční program“, který začínal v deset hodin večer.
Autor: Jiří Benák, iDNES.cz
V Týnském dvoře sídlil hodinový hotel Ungelt (Týnská čp. 640), který byl nejnavštěvovanějším zařízením svého druhu v Praze na přelomu 19. a 20. století. Za hodinu se tu platilo dvacet korun, za celou noc třikrát tolik.
Autor: repro z knihy Nevěstince a nevěstky
Za první republiky už ale šlo o solidní podnik s restaurací, kam chodili zákazníci jiného druhu: „Vidíte-li zde ty vážné pány pohromadě a vzpomenete-li si na to, jakou historií je dům tento obdařen, pak se nikterak tomu nedivíte, že pánové zde shromáždění mají na mysli jen obchod a prosperitu Starého města Pražského“ (J. Waltner).
Autor: Jiří Benák, iDNES.cz
Nejluxusnější pražský nevěstinec, který nejpozději od roku 1865 provozoval Abraham Goldschmidt (Goldschmied), sídlil v domě U Červeného páva v Kamzíkové ulici čp. 543. Hosté bordel nazývali důvěrně salon Gogo a chodili do něj „na lov kamzíků“. Honosný podnik přitahoval šlechtu i zámožnější bohému, mezi jeho návštěvníky se zařadil také pruský první ministr a pozdější německý kancléř Otto von Bismarck. Ten tu v roce 1866 údajně oslavoval vítězství v bitvě u Hradce Králové a obšťastnil prý celkem šest slečen, přičemž jméno jedné z nich, Milady, měl vyrýt briliantem svého prstenu do okenní tabulky. Z roku 1875 se zachovala i jména dalších místních dam: Ursula Lubičová, Marie Vnuková, Franziska Scholinová, Angela Maregnová, Josefa Droitová, Sofie Bóková, Marie Jindrová a Theresa Glassová. Je patrné, že část děvčat pocházela z ciziny.
Autor: repro z knihy Nevěstince a nevěstky
Podnik navštívili snad i následník rakousko-uherského trůnu arcivévoda František Ferdinand d’Este a arcivévoda Karel, budoucí poslední císař Rakouska-Uherska. Z umělců sem docházeli spisovatel Paul Leppin a skladatel Gustav Mahler (který však vždy pouze nerušeně komponoval v japonském pokoji). „Královský bordel“, jak se nevěstinci říkalo mezi lidem, zachytil ke konci jeho existence v novele Dům smutku Franz Werfel. Podnik sice před rokem 1918 zanikl, dům však stojí dodnes.
Autor: Jiří Benák, iDNES.cz
Kniha autorů Radima Kopáče a Josefa Schwarze: Nevěstince a nevěstky
Autor: archiv iDNES.cz