náhledy
Gymnázium Jana Nerudy v Praze se na den propadlo do totality. Přesto svobodný duch zvítězil. Podařilo se to díky studentům, kteří chodby, učebny i tělocvičnu školy proměnili v místo, kde historie není jen suchopárnou akademickou vědou.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Pro člověka, který prošel socialistickým školstvím, musí setkání s podobným způsobem výuky znamenat nutně šok. Místo drilu a tupého biflování - mnohdy dobovou propagandou nasáklých hovadin - narazí na systém, který dává studentům volnost a prostor ke kreativnímu přístupu k probírané látce nebo tématu.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Podobně probíhal Den D, který na škole připravili studenti spolu s pedagogy. "Nápad se zrodil někdy v lednu, uvědomili jsme si, že definitivně odcházejí osobnosti jako Gruša, Havel, Lustig," vyjmenovává Jan Hecht, student maturitního ročníku. "Chtěli jsme je, atmosféru disentu i celé totality připomenout. Ale nikoli cestou líbivé povrchnosti nebo prvoplánových představení," dodává.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Po několikaměsíčním snažení vykrystalizovalo do konceptu, který na jeden den proměnil celou školu. Program věnovaný totalitnímu Československu zahrnul po jednotlivých patrech období od 50. do 80. let. Zatímco ve sklepeních se studenti mohli začíst do mrazivých dopisů školáků žádajících smrt pro doktorku Horákovou, v horních patrech si mohli vyzkoušet poslední modely komunistické konfekce či nakoupit v tuzexu za bony.
Autor: Petr Topič, MAFRA
"Mám pocit, že by období totality nemělo zapadnout," vysvětluje Hecht motivaci, proč se o projekt začal zajímat víc. "Když začaly umírat osobnosti s disentem přímo spojené, řekli jsme si, že bude potřeba to ostatním zprostředkovat," dodává u stolu v zastřešené dvoraně gymnázia. Mezi stoly, kde studenti obvykle obědvají, zatím vyrostla dřevěná "Lennonova zeď", která se začíná pokrývat barevnými nápisy.
Autor: Petr Topič, MAFRA
"Měl jsem mít vlastní vyšetřovací místnost, ale po zkušenostech z loňského posledního zvonění mi to nedovolili," stěžuje si Prokop Lagner v uniformě československé armády. Tak aspoň přijal roli dozorce v tělocvičně, kde se připravuje koncert pro tuto příležitost narychlo sestavené kapely Question Mark. Naráží tak na program, který připravili loňští maturanti. Téma totalitních režimů dotáhli téměř k dokonalosti. Údajně se to však neblaze projevilo na psychice některých studentů, takže pro příště tyto aktivity narazily na limity benevolence učitelského sboru.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Za chvíli je už tělocvična plná bigbeatového randálu. Prostora je naprosto nenazvučitelná, zvuk se odráží a mísí. Velmi autentický dojem, velmi podobný vystoupení undergroundových kapel. Hlasitá hudba se přelévá do okolních chodeb a místností. "... Nám vládne král, má jméno Heroin...," pere zpěvák do publika pecku od Progres II, následují Magické noci od Plastic People. Na koncert spěchají i dva kluci. Oděv obou na první pohled odkazuje na 80. léta. "Já jsem pasák," žertuje ten v leopardím kožichu, "a tohle je můj gigolo," ukazuje s úsměvem na kamaráda v mrkváčích a teplákovce. V druhém patře provozují v jedné z učeben něco jako obchod s oblečením z konce normalizační dekády.
Autor: Petr Topič, MAFRA
"Jste stejně dobří a zároveň stejně špatní, jako jsme byli my," odpovídá Šimon Pánek na jeden z dotazů, který padl v rámci besedy. Debata přeskakuje od neziskovek, charity k rychlosti (nejen komunikace) v dnešní době a zpět. Jeden z posledních dotazů však ředitele společnosti Člověk v tísni očividně zaskočí i zaujme. To, když se ho jedna ze studentek zeptá, jestli neuvažuje o kandidatuře na prezidenta. "Když jde člověk do boje o tohle křeslo, musí ho vyhrát. V nejbližších 5 až 10 letech se na politickou kariéru nechystám," dodal pobaveně Pánek. "Těším se ještě na přednášku Augustina Bubníka," připomíná jeden ze studentů hokejovou legendu, která po vykonstruovaném procesu prošla komunistickým lágrem.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Po schodišti a chodbách se přelévají davy studentů. Procházejí kolem nástěnek, na kterých se střídají fotografie ze školních výletů s dobovými, pro tuto příležitost vytvořenými normalizačními hesly. Z plakátů rozesetých po schodištích shlížejí na všudypřítomný frmol životopisy osobností disentu Peroutka, Havel, Lustig, ale i bratři Saudkové či Milan Knížák.
Autor: Petr Topič, MAFRA
Nahoře v aule se chystá další scénické vystoupení muzikálu Vlasy. Jeho podobu dala dohromady během čtrnácti dnů Veronika Tartěr se svými žáky z 5. A. Kluci a holky oděni v pestrobarevných kostýmech si úryvky z broadwayského hitu zazpívají ještě několikrát. Zatím svádí v pomalu se plnící aule nerovný boj tklivé Chopinovo preludium s optimistickým Chuckem Berrym. To se dívka u piána a kluk u elektrické kytary snaží vyplnit pauzu mezi představeními.
Autor: Petr Topič, MAFRA
"Asi jsem si to popletl, vede u mě hudba," směje se jeden z výrazných hlasů muzikálu zpěvák Adam. Byť student přírodovědné větve, má zájem spíš o hudbu. "Čeká mě ještě rok, určitě bych se však chtěl věnovat spíš hudbě," dodává. "Tak já určitě přijdu," obrací se na dívku, která ho zve do další z místností, kde se koná pásmo divadelních představení.
Autor: Petr Topič, MAFRA
"Nedáme si Srpnovku?" nadhazuje jedna z dívek divadelního semináře. "Ne, začneme Pařeništěm," kontruje druhá. Na programu jsou ukázky pěti her od E. F. Buriana, Františka Hrubína, Suchého se Šlitrem a Havla. "Minule to bylo málo patetický," přidává si slečna v černém triku. Její herecký partner se snaží oponovat, že to bylo už možná příliš, marně. "Tohle nemůžeš nikdy zahrát dost pateticky," utře ho dívka jasně vyhraněným názorem na prokomunistickou agitku nehrubšího zrna.
Autor: Petr Topič, MAFRA