Fakta z historie vodárenství se mohou o víkendu dozvědět návštěvníci vodárny v Podolí. Neděle 23. března je totiž Světovým dnem vody.
Zásobování přímo z řeky v 19. století zajišťovaly Staroměstská, Šítkovská, Novomlýnská a Malostranská vodárna. Pít kohoutkovou vodu však tehdy znamenalo totéž jako pít přímo z Vltavy.
Ve druhé polovině 19. století se odehrálo několik dílčích změn, které vedly ke zlepšení dodávek vody.
V šedesátých letech už v Praze nebylo místo, kde by voda protékala dřevěným potrubím. Nahradilo je litinové. Opravovaly se jednotlivé vodárny a díky postupnému zavádění vody do nemovitostí už také nebylo třeba řešit kritický stav chátrajících pražských kašen.
Světový den vody. Plavba na lodi i procházka stokou
|
Největší zlom však přišel v roce 1885, kdy v Podolí nedaleko břehu Vltavy začala fungovat nová vodárna na parní pohon. Její součástí byly i tři speciální filtrační studny vyhloubené na nedalekém Schwarzenberském ostrově.
Odtud si vodárna brala spodní vodu, ta však částečně obsahovala vodu z Vltavy.
Pitná voda díky vodárně v Káraném
Tím, že se čerpalo z podzemí, byla již voda částečně filtrovaná. Ještě stále ale nešlo o vodu pitnou. Ta začala z vodovodních kohoutků poprvé téct v roce 1914 po spuštění vodárny v Káraném. Moderní technologii 20. století v Káraném nemohla stará vodárna v Podolí, pracující na páru, konkurovat.
Stroje z ní byly postupně rozprodány a samotná vodárenská budova byla v roce 1922 srovnána se zemí – jen proto, aby na jejím místě vznikla zcela nová vodárna. Hlavní město se totiž ve 20. století prudce rozrůstalo a vznikem takzvané Velké Prahy se stalo téměř půlmilionovou metropolí.
Nové stavbě, která vyrostla podle návrhu architekta Antonína Engela, se začalo přezdívat katedrála.
A není se čemu divit. Na konci 30. let patřila mezi největší železobetonové stavby. Podle zdrojů Pražských vodovodů a kanalizací stavebníci spotřebovali více než 800 vagonů cementu a zhruba 180 vagonů železa. I dnes jsou interiéry vodárny působivé, a proto pojmenování „katedrála“ zůstává stále aktuální.
Způsob čištění vody se v Podolské vodárně neustále zdokonaloval. V roce 1931 například zmizel z vody z kohoutku do té doby typický žlutavý nádech. Kvalita šla neustále nahoru. A protože nároky Prahy rostly nadále, bylo v roce 1956 zahájeno rozšíření vodárny spolu s její rekonstrukcí. O jedenáct let později byly práce dokončeny a od té doby stojí na místě soustava budov v takřka nezměněném stavu.
Podolská vodárna čeká v záloze
Přestože se uvnitř novoklasicistní budovy Podolské vodárny nachází unikátní technologie čištění vody z 20. století, dnes ji Pražské vodovody a kanalizace využívají jen výjimečně.
„Od roku 2002 slouží Podolská vodárna jako záložní zdroj. Čtyřikrát do roka provádíme zkoušky, jinak ale obyvatele Prahy vodou nezásobuje,“ popsal přímo v prostorách Podolské vodárny mistr provozu úpraven vod Jaroslav Dufek.
Dokud je vodárna v Podolí schopna provozu, nemusí se Praha o kohoutkovou vodu obávat. Kdyby například kvůli havárii vypadlo zásobování z Káraného nebo Želivky, Pražské vodovody a kanalizace jednoduše pustí vodárnu v Podolí a obyvatelům dotčených oblastí poteče z kohoutků voda z Vltavy. Na rozdíl od začátku 20. století ji však mohou pít.
„Normální člověk prakticky nemá šanci poznat, jestli mu doma teče voda z Vltavy, nebo například z Želivky,“ ubezpečuje Dufek a dodává, že voda z řeky musí projít přísnou filtrací.
Budova Podolské vodárny má v současné době ještě jednu funkci. V roce 1996 se do areálu přestěhovalo Muzeum pražského vodárenství. Právě to se tento víkend v rámci mezinárodního dne vody otevře veřejnosti.
Lidé, kteří muzeum navštíví, se dozvědí zajímavosti o pražském vodárenství a budou si moci prohlédnout některé historické exempláře. Mezi ty nejvýznamnější patří například vodovod z dob antiky, část hradního potrubí z období vlády Rudolfa II. nebo originál čerpacího stroje klatovské vodárny z roku 1830.
„Muzeum si budou moci lidé prohlédnout v sobotu a v neděli vždy od 9.30 do 16.30 hodin. Vstup je zdarma,“ láká mluvčí Pražských vodovodů a kanalizací Tomáš Mrázek.
