Bezbariérové školy byly před revolucí spíše výjimkou, takže děti se zdravotním handicapem se společně se zdravými většinou nevzdělávaly, protože se jednoduše nedostaly do budovy či třídy.
Pro děti s tělesným postižením v Praze fungoval Jedličkův ústav a školy, kde si splnily školní docházku. Dostalo se jim zde také rehabilitace a zdravotní péče. „Tím, že Jedle byla jedno z mála zařízení tohoto typu, dostat se do něj dalo na pořadník,“ říká Musílek, který tam nastoupil jako žák do čtvrté třídy v roce 1989.
Do té doby se vzdělával v běžné základní škole, která vůbec nebyla na dítě, které nemůže chodit, připravená. „Já jsem v té době ještě neměl ani vozík a jezdil jsem na takovém větším kočárku,“ dodává. Na invalidní vozík se rovněž muselo čekat. Maminka tak každou přestávku přišla a pomohla mu třeba na záchod.
Bezbariérová jedna stanice
Když na něj tedy konečně došla řada v pořadníku do Jedličkova ústavu a školy, poprvé mu tam zapůjčili vozík. Budova byla také přizpůsobená alespoň částečně lidem s handicapem. „Pro mě jako dítě bylo podstatné, že jsem se tady v Jedli všude dostal,“ podotýká.
Musílek následně vystudoval běžné gymnázium, kde mu v devadesátých letech ředitel vyšel vstříc a všechny hodiny jeho třídy umístil do přízemí. Po maturitě šel na pedagogickou vysokou školu a v současné době ve škole pro tělesně postižené v Jedličkově ústavu působí jako učitel.
„Dnes bych tu školu nepoznal. Kdyby mi někdo zavázal oči a po těch mnoha letech by mě sem přivedl, netušil bych, že jsem ve stejné budově,“ popisuje, jak se vybavení zlepšilo.
Problémem nebylo jen samotné vzdělávání, ale také třeba cestování. „Stanice metra Vyšehrad byla jediná bezbariérová stanice v Praze, takže jste tam mohli nastoupit, ale už jste nikde nevystoupili,“ podotýká se smíchem Musílek.
I když stále přístupnost budov a pražských míst není ideální, rozhodně se toho podle Musílka hodně změnilo. Ať už v dopravě, kdy jezdí nízkopodlažní autobusy či tramvaje, nebo třeba to, že na benzinových stanicích se vždy nachází bezbariérová toaleta.
Pokusy i zvláštní přístup. Školy pro handicapované děti fungují už 150 let |
Dnes už tak Jedličkův ústav a školy nejsou uzavřené místo, ba spíše naopak. „Za komunistů to byl svět sám pro sebe, protože lidé neměli moc možností vyrazit ven, i když se o to zaměstnanci snažili,“ dodává. Když pracovníci se svými svěřenci někam vyjeli, museli je kvůli nedostatku bezbariérových míst všude sami nosit.
A spoustu překážek řešili i rodiče. Jiný příběh vypráví Dana Lacinová ze Společnosti pro lidi s mentálním postižením v České republice, které se v roce 1983 narodil syn s epilepsií a kombinovanými vadami. Vzpomíná na to, že jí tehdy chyběl hlavně dostatek informací.
Až když její syn začal chodit do zvláštní školy a poznala další rodiče, kteří se potýkali s podobnými problémy, dozvěděla se od nich více. Třeba to, že má nárok na příspěvek na péči. Do té doby se setkala jen s tím, že jí úřady doporučovaly, aby dala syna do ústavu v Praze v Krči. „Sociální pracovnice pozorovala moje dítě a řekla mi, že není v pořádku, a ať si zažádám o místo v ústavu, dokud je tam volno,“ vzpomíná Dana Lacinová.
Podle jejích zkušeností dnes existuje více možností, kam dítě s handicapem může chodit do školy a kde lze zjistit vše potřebné. „Je velký rozdíl mezi lidmi s postižením, někteří mají větší schopnosti a někteří menší a dneska se mohou zařadit i do normální školy, a to je obrovské plus,“ říká a doplňuje, že její syn byl ve zvláštní škole šťastný.
Ústavy mimo Prahu
Pozůstatky minulosti v této oblasti řeší Praha i třicet let po sametové revoluci. Většina pobytových zařízení pro lidi s postižením je totiž mimo Prahu. Tato praxe byla častá už za první republiky, ale nejvíce se rozšířila po druhé světové válce.
Když člověk s handicapem zůstane v péči ústavu ve Šluknovském výběžku či v Karlovarském kraji, příbuzní ho nemají možnost navštěvovat tak často, jak by chtěli. Složité je také pro rodiny vzít si své handicapované příbuzné na volné dny domů.
